Popis

Příběh poprvé vyšel v Polsku v roce 1908 a od té doby se dočkal mnoha vydání také u nás. Třikrát byl zfilmován, naposled v roce 1976, v Polsku na jeho námět natočili televizní seriál. Začtěte se do příběhu z časů secese a prožijte se Štěpánkou a s Valdemarem krásné i bolestné události jejich života.

Ukázka:

Štěpě se, i přes množství práce, neustále stýskalo po domově. Dopisy její stesk nezahnaly a ji ovládl smutek.

Ona i Lucie se často stýkaly s panem Matějem a chodily jej navštěvovat do jeho pokoje. Starý pán vzbuzoval ve Štěpě podivné dojetí. Měl tak neobyčejně milý úsměv! Při hovoru s ním Štěpánka podléhala iluzi, že to ani není aristokrat z téhož prostředí, jako byla paní Idalie. Dokonce i vybavení jeho pokoje bylo jiné než v ostatních zámeckých prostorách. Vše tu bylo starobylé, ale veselé a bez škrobenosti, jaká panovala v uhlazených salonech prostoupených všudypřítomnou etiketou.

Pan Matěj často sedával i v zahradní besídce a rozmlouval tam se Štěpou. Rád poslouchal také její hudbu. Za soumraku mu hrávala Chopina a jeho oblíbené operní árie. Její společnost se mu líbila a také ona k němu velice přilnula.

Jenže když Valdemar dlouho nepřijížděl, pan Matěj podléhal melancholii. Po svém vnukovi nesmírně toužil, neboť jeho veselí a mladistvá osobnost plná života oživovala i jej. V přítomnosti jediného potomka svého rodu z glembowické větve pobýval velice rád.

Po týdenní nepřítomnosti svého oblíbence už začal pan Matěj propadat smutné náladě. Nebavily ho šachy ani četba, ba ani Štěpánčina hudba. Chopinovo nokturno poslouchal roztržitě a nepokojně sebou vrtěl v křesle. Posléze poslal Lucii k oknu, aby se podívala, zda Valdemar konečně nepřijíždí. Jen co mu dala zápornou odpověď, ustaraně zamumlal:

„Co se děje? Co to má znamenat?“

A jen co Štěpa dohrála, poděkoval jí a odebral se do svého pokoje.

„Dědeček je dnes smutný,“ pronesla Lucie. „A víte proč, slečno? Protože Valdi ne a ne přijet. Dědeček ho má hrozně rád.“

„Tak to už aby přijel,“ odtušila Štěpánka.

Lucie odešla k matce a Štěpa do svého pokoje. Zastavila se u otevřeného okna a se zalíbením se dívala na tanec slunečních paprsků, vytvářejících ve vodní tříšti kolem vodotrysku záplavu drobných zlatých nitek. Vodní proud dopadal do kamenné nádržky v podobě tiše šumícího růžovozlatého obláčku, od něhož odlétaly drobné krůpěje na nedaleko rostoucí květiny. Ty k nim žíznivě zvedaly své barevné voňavé hlavičky.

Slunce pomalu sunulo svoji purpurovou kouli k západu a na zem přitom sypalo pestrý poprašek. Svým teplým dechem ovanulo nádherně košaté stromy a huňaté koberce sametových rostlin. Vzduch byl prozářený a naplněný nostalgií blížícího se večera, která vábila k lenošení a ke snění. Z přírody dýchal poklid prosycený horkým světlem bez jediného závanu větru.

Náhle se do ticha, jež bylo přerušováno pouze ptačími sbory a šeptáním vodotrysku, vmísil jiný zvuk.

Nejprve bylo slyšet hrčení kol a dusot několika koní a nakonec se ozvaly také veselé lidské hlasy. Za hustými keři se vynořilo několik kočárů a vjelo na štěrkovaný zámecký podjezd.