ČÁST I.

Líčení bývá charakterizováno jako subjektivně zabarvený básnický popis. V minulé lekci jsme si ho již mohli vyzkoušet v posledním cvičení, ve kterém jsme trénovali použití různých básnických prvků. Při líčení by měl autor zachytit kromě krajiny také své emoce a nálady.

Pokud ses nenarodil s vrozeným básnickým střevem, prožiješ u líčení velká duševní muka, a výsledek bude nejspíš i přes všechnu snahu působit poněkud kostrbatě. S trochou tréninku jde ale pilovat všechno, tak mysli na to, že si každým dalším pokusem rozšiřuješ obzory i slovní zásobu, tak to nevzdávej.

Proč je to tak těžké? Souvisí to s něčím, co platí pro tvůrčí psaní obecně. Ty vlastně chceš napasovat dvě protichůdné věci na sebe: tvoření (kreativitu, flow) a logiku. Chceš napsat báseň, která působí volně a přirozeně, ale přitom aby v ní každé slovo mělo svůj důvod a smysl. Musíš používat pravou i levou hemisféru zároveň, zapojovat rozum i city a správně ten poměr vyvážit. Většina z nás je ovšem buď spíše kreativní, nebo logická. Proto není psaní úplně pro každého a někteří lidé se při něm vyloženě trápí.

Pro začátek si na sebe prostě neber vysoké cíle. Možná že nikdy nenapíšeš světový bestseller, ale můžeš se naučit používat určité postupy, které tvé vyjadřování zlepší, a to i kdybys své zkušenosti nakonec použil „jen na svém blogu“, který čte pár tvých přátel.

Tip: Pokaždé, než začneš psát, udělej si nějaké cvičení na propojení hemisfér.

Např. několikrát za sebou obkresli tužkou ležatou osmičku pravou rukou, pak levou rukou, v další fázi oběma zároveň ve stejném směru a nakonec oběma zároveň zrcadlově.

Výborné je také tleskání rukou, kdy se tleskne dlaněmi o sebe, pak souběžně na nohy, znovu o sebe, křížem na ramena, opakovat několikrát a končit křížem.

---

3 praktické vychytávky, aby popisy čtenáře bavily:

1. Popis skrze akci postavy: Nezastavuj příběh jen proto, abys popsali místnost jako v realitním katalogu. Nech postavu, ať se v prostředí pohybuje. Místo „V rohu stála stará skříň“ použij „Musel se zapřít ramenem, aby otevřel drhnoucí dveře staré skříně“.

2. Zaměř se na detaily: Neexistuje jen „starý ovocný strom“ nebo „obyčejný jednooký pes“. Je to zkroucená stará jabloň, nebo vyhublý voříšek s jedním slepým okem. Jediný přesný, neotřelý detail udělá v představivosti čtenáře víc práce než celý odstavec přídavných jmen.

3. Použij raději aktivní sloveso než více přídavných jmen. Protože slovesa text oživí, zatímco množení přídavných jmen text vyloženě brzdí, je to nuda. Nudné: „Světlo lampy bylo velmi jasné a nepříjemné.“ Živé: „Světlo lampy ho bodalo do očí.“

---

ÚKOL 1

Ideální rozcvička před líčením je vyjít si (sám a bez telefonu) na procházku do přírody a nechat ji na sebe působit. Spojit se s ní všemi svými smysly: vidím ji, cítím ji (nadechni se pořádně), vnímám ji, slyším ji, dotýkám se jí (dotkni se kůry toho stromu, prostuduj detailně ten list, popíchej se trochu o jehličí nebo ho i ochutnej). Pak si polož zásadní otázku: Kdyby mohla příroda / tento strom / tato květina mluvit, co by mi řekla o svých pocitech? A pak zkus napsat líčení…

Rada: Pokud opravdu nemáš žádnou příležitost jít do přírody, zajdi třeba do zahradního centra nebo se prostě zaměř na jeden jediný strom ve svém okolí – tvou výhodou bude, že ho můžeš pozorovat a vnímat mnohem delší dobu.

ÚKOL 2

Vyzkoušej také určitě japonskou lyrickou poezii, tzv. haiku. Krátké básně na 3 řádky, kde každý z nich má postupně 5-7-5 slabik. Nemusí, ale mohou se rýmovat, a název může a nemusí být součástí básně. Počítej s tím, že jen málokdy se ti podaří napsat něco napoprvé. Ve skutečnosti je to proces objevování. Nikdo netvoří jako Pavel Kříž v Básnících, tedy „z fleku“. Škrtej, čmárej, kresli si, hraj si se slovy, dokud to prostě nebude ono. Inspiraci opět hledej v přírodě, naživo či třeba na fotografii.

---

ČÁST II.

Hlavním cílem tohoto kurzu je ale samozřejmě zvládnout vyprávění. Zatím se na něj dívejme pouze jako na slohový postup, tedy způsob, jak nějakou myšlenku dostat na papír. Zatím neřešíme rozuzlení, to bude až cílová rovinka. Nám jde nyní o to, měli jsme správně oblečení a na zádech svačinu.

Mnoho autorů začíná s vypravováním nejprve vlastních zážitků, než se pustí do něčeho smyšleného. Zdá se to snazší, protože nemusíme vymýšlet příběh, už ho máme. Je to ale opravdu tak? Ne tak docela… Při vypravování vlastního zážitku máme totiž tendenci opakovat určité chyby:

• Utápíme se v detailech, které nejsou pro příběh podstatné (např. se zmíníme o citech k určité postavě, která se příběhem pouze mihne).
• Snažíme se o zbytečnou přesnost (např. ne vždy jsou důležitá jména, stačí říct „kamarádka“).
• Vysvětlujeme (proč jsme šli na to a ono místo, proč jsme řekli to a to, proč jsme byli oprávnění v daném okamžiku něco určitého cítit).
• Necháváme se odvést na „jinou větev“, začneme vyprávět příliš do široka a nakonec přeskočíme z původní myšlenky na jinou.
• Podvědomě uvádíme informace, které s příběhem nesouvisí, ale my je máme s příběhem spojené. Čtenář je nemůže pochopit.
• Chybí nám rozuzlení, zjednodušeně řečeno konec, protože nám připadá ten příběh zajímavý sám o sobě, ale čtenářovi ne. Čtenář se ptá, proč byl příběh vůbec napsán.

Typické prvky vyprávění:

• používat dějová slovesa (vyskočit, běžet, přetrhnout, zakřičet) – něco se při nich děje či mění
• tlačit děj dopředu, nepopisovat – tentokrát chceme opravdu příběh
• používat emoce, tj. přidat zvolací věty i přímou řeč
• psát spíš kratší věty

---

Úkol 5

REKONSTRUKCE

Rekonstrukce je kreativní technika, při které se snažíme přepracovat existující text tak, aby nedostal jiný význam. Částečně přitom použijeme vlastní slova a částečně se snažíme o zachování těch autorových.

Příklad rekonstrukce

Původní text Arnošta Lustiga, Démanty noci: Oblohu začaly česat proudy reflektorů. Dunění houstlo. Nebe se chvělo, jako kdyby někde vysoko někdo po slupce oblohy, svrchu, přecházel a válel před sebou těžké petrolejové sudy. 

Text po rekonstrukci: Dunění rozechvívalo nebe v podivné křeči. Válelo před sebou těžké petrolejové sudy. Prozařovaly odtud světla reflektorů. Jako kdyby někdo přecházel po slupce oblohy a začal ji svrchu ničit, dobývat se k nám dolů.

Tvůj úkol: Najdi ve své oblíbené knize pasáž s vyprávěním a zrekonstruuj ho.

---

Úkol 6

HLEDÁNÍ TÉMATU

Ano, může to být nějaký vlastní zážitek nebo historka, kterou jsme někde slyšeli. Může to být něco, co nás už dlouho trápí nebo to chce nějakým způsobem ven. A možná máme jen touhu psát, ale své téma pořád hledáme. Lze se inspirovat v podstatě kdekoliv.

Zkus tohle: Zapíchni prstem do slovníku a k označenému slovu si nejprve napiš v bodech, co všechno tě k němu napadá. Věřím, že se mezi těmito poznámkami najde nosná myšlenka, něco zajímavého bleskne hlavou. Nejspíš to nestačí pro román, ale pro úvahu či povídku to stačí.

Můžeš si psát seznam. Ne právě teď, v tuhle chvíli, ale postupně si přidávat podněty. Jako když si průběžně zapisuješ na papírek, co bude potřeba pořídit při příštím nákupu. Pořiď a zapisuj si takový seznam zážitků nebo podnětů, které jsou spíš jen střípky, útržky či dojmy. Je to nejen dobrý trénink pozorování a sebepozorování, což je pro autora dost výrazná schopnost, ale často Ti mohou takové poznámky posloužit při odstraňování autorského bloku.

Od svých studentů vím, že pokud dostanou zadání na nějaké téma, často sice začnou něco psát, ale až v průběhu tvoření je napadne něco mnohem lepšího… a nakonec vytvoří příběhy dva. Zcela spontánně používají další metodu, která by se dala nazvat: „Prostě piš“. Jde o to psát aspoň něco, i když to třeba později předěláme, ale protože čím víc píšeme, tím víc se naše kreativita rozvíjí, má to svůj smysl. Osobně používám tuto metodu, když píšu román a v nějakém místě se zaseknu. Tak prostě neřeším detaily, píšu něco s tím, že později se k tomu v lepším rozpoložení vrátím a přepracuju. Beru to jako základ, osnovu nebo také vylučovací metodu. Pokud bych to neudělala, seděla bych u toho tři hodiny a zírala bych na jeden hloupý odstavec, která nakonec stejně bývá k ničemu. „Prostě piš“ znamená piš cokoliv: tvoř, buď kreativní, blbni, neřeš kvalitu. Jde o rozproudění toho proudu, jako když si před samotným cvičením uděláš rozcvičku.

---

Úkol 7

Vyprávěj nějaký svůj vlastní zážitek. Použij ich-formu (v 1. osobě) a pokud je to jen trochu možné, pro oživení zkus použít přítomný čas. Neboj se trochu, ale rozumně přehánět (každý spisovatel je trochu rybář) a klidně si příběh trochu, ale uvěřitelně dolaď. Než mi vyprávění pošleš, zkus si zkontrolovat, zda jsi použil všechny prvky typické pro vyprávění a zda ses vyvaroval výše popsaných chyb.

Úkol 7, jako vždy s rozsahem cca 1 normostrany (1 800 znaků), pošli na můj e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem ÚKOL – VYPRÁVĚNÍ. Pokud chceš, můžeš připojit i bonusový úkol ve stejné délce.

---

BONUSOVÝ ÚKOL

Představ si, že jsi zhruba desetileté dítě, které je na táboře. Napiš domů dopis. Vzpomeň na svá dětská léta nebo se nech inspirovat současnými dětmi ve svém okolí. Nezapomeň, že dopisu je třeba také přizpůsobit vyjadřování! Zapomeň na košatost jazyka, nejsi Sheldon Cooper, piš jednoduše.

Pro malou inspiraci text písně „Barbora píše z tábora“ z autorské dílny dua Svěrák-Uhlíř:

Maminko, tatínku,

posílám vám vzpomínku

z letního tábora,

jistě víte, že vám píše

vaše dcera Barbora.

Štefan, hlavní vedoucí,

chodí s naší vedoucí,

která je příšera,

scházejí se, líbají se

u totemu za šera.

Závěrem dopisu

ještě trochu popisu.

Ta bréca vedoucí

je tlustá jak dvě

normální oddílové vedoucí.