Než budeme pokračovat, blahopřeji ke zvládnutí první poloviny kurzu! Pokud máš chuť, shrň mi do e-mailu své poznatky z kurzu. Jaké jsou Tvé dojmy? Posouváš se v něčem? Přemýšlíš o textech jinak? Nebo jsi očekával něco jiného? Chybí Ti něco? Neváhej mi napsat, ještě je čas udělat třeba něco jinak. A nyní se spolu pojďme vrhnout do druhé části!
ČÁST I.
Chronologie je logické řazení určitých událostí i myšlenek za sebou. Pokud ho v knize nedodržíš, nemělo by to být náhodou ani omylem, ale pouze záměrně za nějakým účelem (viz níže druhy kompozice).
ÚKOL 1
Seřaď následující věty podle správného pořadí v příběhu.
a) Tak to bude malá Janička, určitě se vzteká kvůli něčemu zcela zásadnímu.
b) Ale co, alespoň má holka silné hlasivky.
c) Za dveřmi bytu Simona zaslechla dětský pláč.
d) Kdyby se jednou chtěla stát zpěvačkou, má už předtrénováno.
e) Možná zase dostala zákaz strkání kolíčků do bot nebo musela jíst jogurt obyčejnou lžičkou, protože tu svou někam zašantročila.
Řešení, na které se samozřejmě poctivě nepodíváš dřív, dokud nebudeš mít zapsáno, že je to c), a), e), b, d). Za dveřmi bytu Simona zaslechla dětský pláč. Tak to bude malá Janička, určitě se vzteká kvůli něčemu zcela zásadnímu. Možná zase dostala zákaz strkání kolíčků do bot nebo musela jíst jogurt obyčejnou lžičkou, protože tu svou někam zašantročila. Ale co, alespoň má holka silné hlasivky. Kdyby se jednou chtěla stát zpěvačkou, má už předtrénováno.
Podobně logický musí být vyprávěcí čas. Je třeba dodržovat zhruba stejnou rychlost toku času, čímž nemyslím, že se v některých dramatických okamžicích tempo vyprávění zrychlí, aby silný okamžik opravdu čtenář prožil s hrdinou naplno.
Mám tím na mysli, že pokud se tři čtvrtě knihy odehrává během jednoho dopoledne (
Franta se zavrtěl na židli a poposedl si. Už zase nemohl najít tu správnou polohu. Nespokojeně mlaskl. Ta židle je hrozně nepohodlná, tvrdá a nepřizpůsobivá, měl si koupit tu dražší. Ale copak si tehdy představoval, že bude tři měsíce bez práce a prosedí na té židli nejen celé dny, ale dokonce týdny? Ta židle za to v podstatě nemůže, do nicoty ho vtáhly okolnosti. Cítí se špatně, protože nemá práci a navíc je pořád sám.), nemůže se náhle všechen další děj odehrát v průběhu měsíců. Nejenže to znamená, žes použil „popisný způsob vyprávění“, který může být nudný a pasivní, ale nejspíš jsi pak navázal popisem nějaké konkréntí události a porušil jsi tedy zásadu, že děj má plynout pořád zhruba podobně rychle. (Franta měl štěstí, nakonec práci našel. Seznámil se v ní s mnoha lidmi. Ačkoliv měl mnohem nižší plat, než si původně představoval. Konečně byl zase spokojený. Nemusel se s nikým z kolektivu vyloženě kamarádit, úplně stačilo, že měl kam vypadnout a nemusel mít strach o své dluhy. Jednoho dne se ho kolega ptá: „Franto, půjdeš s námi večer na bowling?“ Zaváhá. Vlastně by docela rád, jen to vůbec neumí a navíc mu po celém dni v kanceláři připadají klidné večery u televize fajn.) První část této ukázky se ovšem občas používá do epilogu jako dodatečná informace, co se odehrálo po skončení příběhu.
Porušit časovou kontinuitu ale mohu k posunutí příběhu vpřed. Aneb první část povídky se v našem případě odehrála, když Franta sháněl práci, nyní ji už má, aniž bychom přesně vysvětlovali, jak k ní přišel. Děj v tomto případě poskočil o pár týdnů dál a nyní opět popisuje detaily jiného dopoledne, z čehož se čtenář teprve dovtípí, co se mezitím stalo. Musím si však uvědomit, co je smyslem mého příběhu. Pokud totiž ukážu čtenářovi problém postavy, bude ho zajímat, jak bude postava problém řešit – a pokud přeskočím toto řešení, může být čtenář zklamán. Jelikož jsem ve čtenáři probudila zvědavost (probudila jsem návnadu vložením konfliktu), ale pak jsem jeho zvědavost neukojila, skočila jsem rovnou k řešení. (Franta se zavrtěl na židli a poposedl si. Cítil se příjemně. Protože naproti němu seděla Helenka, cvakala si vesele do počítače a něco si pro sebe žvatlala. Až se setkají pohledem, nejspíš se na něj usměje. Sice musí mít kvůli jejím nekonečným monologům na uších sluchátka, ale stejně je za ni rád. Najednou k nim vpadne kolega. „Franto, půjdeš s námi večer na bowling?“ Zaváhá. Vlastně by docela rád, jen to vůbec neumí a navíc mu teď, po celém dni v rušné kanceláři, připadají klidné večery u televize už zase docela fajn. Nejspíš se také stane středem pošťuchování. „No tak se ukaž, páprdo!“ Ale co, asi půjde! Seriál si nahraje a podívá se na něj jindy.)
Začátečníkům proto raději doporučuji, aby v průběhu celého díla doporučovali nejjednodušší přístup, kterým je rovnoměrné plynutí času. Takže mezi dvěma těmito částmi bude další, která popisuje cestu k Frantově práci. (Po nekonečném brouzdání mezi stále stejnými, nezajímavými pracovními nabídkami, které by pro něj byly stejně spíš za trest než za odměnu, konečně narazil na jednu, která ho doopravdy zaujala. Fakturace v expediční firmě s pružnou pracovní dobou, kousek od domova, finančně sice žádné terno, ale bez přehnaného tlaku na výsledek, dalo by se říci práce v závětří. Ta představa mu doslova narovnala záda. Uvnitř těla se cosi probudilo, v útrobách zaklokotal vzrušující vítr.)
Zamysli se. Proč nejsou výše uvedené ukázky ideálním příkladem? Proč jsou tak nudné a moc by nás takový příběh nelákal? Hodně to souvisí s tématem. Je to úplně obyčejná situace úplně obyčejného člověka a nenabízí žádný nový úhel pohledu. Není to ale ani vtipné, ani akční, ani filozofické. Zkus si jen tak sám pro sebe říct, co by se mělo mezitím odehrát, kam by měl směřovat, co by mohlo být na Frantovi zajímavého, aby příběh více zaujal? Pokud myslíš, že tě napadlo něco zajímavého, připoj to s příštím úkolem na můj e-mail.
ÚKOL 2
U jednotlivých úryvků na téma „Moje dětské vzpomínky“ urči, kde se jedná o popisný způsob vyprávění a kde se jedná o živý způsob vyprávění. Myslím, že nemusím nijak zvlášť zdůvodňovat, proč by se měl popisný způsob používat co nejméně.
A) Začátky mého života jsou spojené s pomezím jižních Čech s jižní Moravou, ale z té doby nevím nic. Dozvěděl jsem se od mých sestřenic, že prý mne všichni rozmazlovali. Nejvíce dědeček, tátův táta, ten měl vždycky blízko ke všem dětem. Prarodiče tenkrát bydleli s námi v jednom domě.
B) Do vysoké bílé místnosti proniká zamřížovanými okny chabé světlo. Venku mrholí a ten uplakaný nečas jako by se protáhl mřížemi do strohého šedobílého nemocničního pokoje a dělá ho ještě neútulnějším. Na jedné z postelí ležím já a pláču.
C) Byla jsem nejmladší ze tří sourozenců, sestra je o pět let starší, bratr o dva roky. Můj příběh se stal v létě mezi první a druhou třídou základní školy. Tenkrát nás rodiče vzali na dovolenou na Slovensko, jinak jsme jezdili na Šumavu.
D) Moje první vzpomínky jsou smyslové, na vůni a hlas mojí maminky, na vůni v mém kočárku, a na to, jak se malé prstíčky zvědavě dotýkají předmětů kolem. Narodila jsem se jako druhé dítě, mimo rodičů mě čekala ještě sestřička. Ta mě pořád hladila a pusinkovala.
E) Štěstí má jméno Bystřice. To štěstí ozařuje cestu z malého nádraží až k domku vedle školy, rozlévá se po dvoře a po zahradě, obtéká břehy rybníka. Je to štěstí sdílené s lidmi a zvířaty a trvá celé léto, které trávíme u babičky.
F) Svého bratra Františka jsem zbožňovala od prvních chvil. Hlavně pro legrácky, které prováděl k mému pobavení: Ležím, maminka mě ošetřuje. Vedle ní se zjevuje bráška a rychle střídá úsměvné, zpitvořené i děsivé obličeje.
Řešení: Popisné jsou příběhy A, C, naopak živé (i bez přímé řeči, protože konkrétní a plné emocí, velmi pomáhá také přítomný čas) jsou B, E, F a v neposlední řadě poněkud váhavě i D.
Řadit události v knize můžeš podle různých typů KOMPOZIC (časových posloupností), přičemž literární teorie rozlišuje především tyto druhy:
- Chronologická kompozice – vše jde logicky za sebou v takovém pořadí, v jakém se to skutečně odehrálo, mohlo odehrát či odehrává (vyprávět lze v přítomném i minulém čase, ale přítomný čas vždy vtáhne víc do děje a v posledních letech získal u čtenářů na oblibě)
- Retrospektivní kompozice – vyprávění se vrací do minulosti, příběh se vypráví odzadu dopředu (zde se logicky nabízí a doporučuje použití minulého času)
- Paralelní kompozice – dva a více příběhů se vypráví současně, vzájemně se tu a tam protnou (pro tuto kompozici je obzvláště důležité mít předem přesně daný plán, co se kdy musí odehrát, jinak dílky do sebe nikdy nezapadnou)
- Řetězová kompozice – několik samostatných historek, které spojuje jedna osoba, místo či třeba tajemný předmět
- Stupňovitá kompozice – odnož řetězové kompozice, ale historky se stupňují svou dramatičností či závažností
- Rámcová kompozice – do jednoho hlavního příběhu se vkládají jiné příběhy
- Mozaikovitá kompozice – střípky jednotlivých událostí a osob se různě přes sebe skládají a dohromady rozuzlují zpravidla velmi spletitý příběh, který teprve postupně začíná dávat smysl
Chronologická a retrospektivní kompozice se s ostatními kombinuje, ale u retrospektivy je zapotřebí myslet na to, aby už příběh nebyl pro čtenáře příliš složitý.
ÚKOL 3
Vytvoř krátké dílo v paralelní kompozici, které se bude skládat z minimálně tří mikropovídek (krátkých vstupů, nahlédnutí do života, bez uzavřeného konce). Tyto minipříběhy budou vyprávět jeden dramatický okamžik ze třech různých úhlů pohledu, tedy z pohledu všech tří zúčastněných osob. Celé dílo piš v er-formě a pokus se zhruba o rozsah 1-2 normostran.
Po celou dobu tvoření přemýšlej, jak se ti tento styl líbí. Přemýšlej o jednotlivých postavách a jejich povahách, přemýšlej o vztazích mezi nimi a co o nich chceš čtenáři prozradit. Mysli na to, že každá postava se bude jinak vyjadřovat, jinak reagovat na stejnou situaci.
Pokud se ti do příběhu podaří schovat nějaké tajemství, dávej si pozor na to, co kdy prozrazuješ a na závěr si nech to nejdůležitější. Pokud se ti do příběhu podaří zakomponovat překvapení, i tady si ho nech na samotný závěr, který vše dokreslí. Není to podmínka, příběh může zůstat otevřený – jen se postupně rozbalí tím, že získáme tři úhly pohledu.
Výsledné dílo pošli na e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem ÚKOL – KOMPOZICE.
ČÁST II.
Pokud již máš nějaké zkušenosti s psaním, pak už víš, jak je obrovský rozdíl mezi psaním povídky a románu. Zatímco povídku v podstatě vysmahneš za pár hodin či maximálně dnů, román budeš psát minimálně týdny, ale daleko spíše roky. A tehdy ti možná teprve začne dělat problémy KONTEXT.
Zatímco při psaní povídky se dokážeš ponořit do děje tak, že zapomínáš na své vlastní potřeby a žiješ život svých postav, u románu je to mnohem složitější. Není vůbec snadné udržet souvislost všech jevů, osob a událostí, když mezi psaním přirozeně žiješ svůj pozemský život a tak trochu na své románové postavy občas i zapomeneš.
Jaké nejčastější chyby v kontextu můžeš udělat a proč?
- Zapomeneš, že tvá postava má mít modré oči a najednou je má zelené.
- V první kapitole něco naznačíš, co chceš později rozvést, ale protože to není hlavní dějová linie, zapomeneš na to. Čtenář si to ale pamatuje, čtenář ví. Čtenář totiž očekává záludnost a těší se, jak danou informaci vysvětlíš. Náznak = háček. Nevkládej háčky, na které nechceš nic chytit! Např. tvá hrdinka bude strašpytel a ty na začátku knihy naznačíš, že to je kvůli něčemu v jejích vzpomínkách, třeba jen několika slovy… děsivé můry, snad probuzené z jejích vzpomínek. Pak budeš tři sta stran popisovat, jak se hrdinka omylem dostala do děsivého blázince, kde ji mučili a samozřejmě ji odmítli pustit domů, takže musela vymyslet a zrealizovat velmi složitý plán, aby se zachránila. A nakonec celý blázinec podpálí a bude to tleskačka jako blázen, ale čtenář bude přesto zklamán. Nedostal odpověď na otázku, jaké vzpomínky to probudily její děsivé můry?
- I opak je pravdou. V příběhu by se neměl náhle objevit předmět, člověk či by se neměla náhle stát událost, která standardně neodpovídá dané situaci. (Jen pokud píšeš parodii.) Např. tvoje průměrná prodavačka z Lidlu, která ve svém příběhu řeší především své milostné vztahy, půjde jednou večer domů z práce a někdo ji přepadne. Ona sáhne do kapsy a namíří na dotyčného pistoli. To asi nebude moc reálné. Minimálně důvod k přítomnosti pistole je zapotřebí vysvětlit dřív, i kdyby nepřímo. Např. budeme vědět, že jeden z ženiných bývalých přítelů byl velice agresivní, ona od něj utekla a od té doby se bojí, že ho někde potká. Potom je naopak přítomnost pistole příjemným překvapením, které jsme čtenáři od začátku plánovali.
JAK SE TĚCHTO CHYB VYVARUJEŠ?
- Pořád mysli na to, že vše co napíšeš, není nahodilé. Je to záměr!
- Dělej si poznámky!
- Označ si v textu všechno, co musíš později vysvětlit či se k tomu nějak vrátit (háčky).
- Po dopsání díla si ho několikrát znovu přečti.
- Po zkontrolování díla si dej od něj pauzu a zase si ho přečti – výhodou odstupu je, že v textu začneš vidět věci, které jsi dřív nevnímal. Všimneš si nejvíce právě kontextových chyb. Začneš text vnímat méně jako jeho autor a více jako čtenář.
PAMATUJ SI
- Zatímco v životě přichází události různě nahodile za sebou a vzájemně se prolínají, v uměleckém díle mají logické uspořádání a jedna událost vyplývá z druhé. Případná jakoby nahodilost, např. skládající se útržky, je vždy a znovu zase pouze záměrná!
- V textu nesmí nic přebývat, každá informace má svůj důvod a vysvětlení.
- Také odhalování určitých okolností, tajemství postav apod. musí probíhat v předem promyšleném sledu.
ÚKOL 4
Níže uvedený text je plný nedokonalostí. Libovolně ho rozveď, přepracuj, oživ a zkonkretizuj, aniž bys použil přímou řeč, a zároveň v příběhu vysvětli včas přítomnost předmětu, který se tam náhle objeví. (Nezapomeň řešit vyprávěcí tempo, typ vypravěče a vůbec se snaž použít vše, co už umíš. Vhodně třeba zapoj básnické prvky.)
Michael pracuje už dvacet let jako astronom a moc to povolání miluje. Pracuje na profesionální observatoři uprostřed hor v Chile. Je to tady úžasně mystické místo, kde si pořád připadá jako na konci světa. Jsou tu jen hory, hory a hory. A samozřejmě úžasná obloha bez světelného znečištění. Denní nebo noční, na tom nesejde.
Právě dnes se Michael chystal pozorovat Slunce, jenomže ve chvíli, kdy otevřel dveře do observatoře, spustila se obrovská seizmická aktivita. Neudržel se a pustil na zem bednu, kterou si sem kvůli práci přinesl. Potom ho to strhlo taky. Nemohl se dokonce ani zvednout. Všechny věci kolem nějak začaly padat na zem, když vtom mu na nohu spadl obrovský a těžký předmět, takže zařval bolestí.
Přepracovaný příběh z úkolu 4 mi pošli na e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem ÚKOL – KONTEXT. Zkus se držet rozsahu max. do 2 normostran.
