CHARAKTERISTIKA POSTAVY
Na této lekci se naučíš, jak pojmout charakteristiku postavy. Postava, kterou si vybereš pro své dílo, je velice důležitá. Předem musíš vědět, zda chceš, aby budila u čtenáře sympatie. Pokud ano, mysli na to, nejen když popisuješ, jak vypadá, ale také když líčíš, jak jedná. Zároveň ovšem pokud se nejedná o mýtickou postavu, ale skutečnou osobu, měla by být uvěřitelná, tzn. že musí mít nějaké chyby (ideálně odpustitelné a pochopitelné).
ČÁST 1.
Rada pro vytváření hlavní postavy, pokud se jedná o postavu fiktivní: Než začneš psát, hodně o ní přemýšlej. Představ si ji fyzicky. Naciť se na ni. Přirovnej si ji k někomu, koho znáš (i k více lidem, z každého může mít něco). Nakresli si ji. Napiš si její životopis. Zkus jí porozumět. Vytvoř si bytost se vším všudy. (Možná že časem něco vyloučíš a něco jiného zase přidáš, s příběhem se bude ta postava vyjíjet. Možná tě dokonce něčím překvapí. Ale aby byla konzistentní, aby držela pohromadě, její charakteristické vlastnosti musí být stálé.) Čím víc ji budeš znát a rozumět jí, tím lépe a pravdivěji o ní budeš psát.
TIP: Vždy se u charakteristiky vyhni školní slohové práci. (Moje kamarádka Eva má dlouhé hnědé vlasy a modré oči. Je velice hodná a moc ráda a dobře peče. Ráda se o své výtvory podělí.) Popiš osobu méně přímo, zkus zachytit její charakter. Vyhni se slovesům „mít“ a „být“. (Vždy, když pohlédnu Evě do očí, musím se nejdřív probojovat přes záplavu jejích tmavých vlasů. Pokud hned poté zachytím vanilkovou nebo skořicovou vůni, znamená to, že dnes zase pekla. Mám štěstí! Co nevidět přede mnou určitě přistane nějaká dobrota.) Přemýšlej o skutečném charakteru své postavy. Jak působí navenek? Je tajemná, přitažlivá, má charisma, nebo je spíš nenápadná? Čím se liší od ostatních? Čím je jedinečná?
Postavu můžeme popsat různými způsoby, přímo či nepřímo:
- smyslovou informací – popíšeme její vizuální vzhled (pozor na definici krásy – pokud popíšu ženu jako štíhlou blondýnu, nebudou ji všichni vnímat jako krásku, neboť někomu se líbí plnoštíhlé brunety – musím ji popsat obecně, tedy spíš jak působí na druhé)
(Byl poněkud obtloustlý a na hlavě měl místo vlasů chmýří, ale působil mile.)
- zasazením do sociální sítě – určení sociální role (matka, dítě), věk, studium, povolání, ale třeba také jméno – vše velice důležité, neboť i jméno v nás vyvolává určité emoce a představy o dané osobě, a to i přestože žádnou blízkou osobu daného jména neznáme – vytváříme si v mysli podvědomé vzorce, kterých se dá v psaní krásně využít (např. jak bys přiřadil jména Hanka, Sabina, Alžběta k povoláním historičky, kuchařky a modelky, aby k sobě povolání a jména ladila?)
(Ta žena se starala o čtyři děti, z toho jen jedno vlastní, a pátým byl její muž.)
- psychologickým popisem – je o to, jakou má daný člověk povahu, definujeme přímo
(Je to šťastná nátura, pořád se všemu směje.)
- popisem vnitřního světa – jaké zastává názory a postoje, jaké má vyznání, opět se jedná o přímý popis, přestože lze velmi rozvít
(Je rozhodnuto, jdeme na procházku. Sakra! Kamil nesnáší procházky, tak to zase bude pekelné odpoledne!)
- zachycením historie postavy – což někdy potřebujeme vysvětlit hned na začátku, zatímco jindy je zajímavější ji poodhalovat postupně, někdy dokonce až na konci příběh během samotného rozuzlení, neboť na tom může být celá postavena celá zápletka
(Až když se Vanda rozplakala, pochopila jsem. Vanda také ztratila rodiče! Proto se Ingrid pořád tak zastávala, soucítila s ní!)
- prostřednictvím názoru autora nebo vypravěče děje – to už je popis nepřímý a zároveň ohromná příležitost k ovlivnění názoru čtenáře, který má přirozeně tendenci nechat se vypravěčovým názorem ovlivnit, takže příležitost k manipulaci
(Mám toho vola rád, i když mě někdy fakt příšerně vytáčí svým puntičkářstvím.)
- prostřednictvím názoru někoho dalšího – s ním naopak vypravěč ani čtenář sympatizovat již nemusí, čehož sice můžeme, ale nemusíme využít
(Nela si o něm určitě myslí, že je hloupý. Poznám jí to na očích – vždycky je tak zvláštně přimhouří, když s mluví s někým, nad kým se cítí nadřazeně!)
- prostřednictvím jednání a zvyků – to je krásný způsob, který nabízí velmi zábavné možnosti, neboť podkategorií zvyků jsou zlozvyky, a to je obrovské pole originálních možností, jimiž svou postavu krásně ozvláštníte – hojně se využívá v divadle a filmu, ale není na škodu tohoto potenciálu využít i v beletrii – jen pokud takový zvyk má být opravdu zvyk, musí se nejen opakovat, ale hlavně musí přicházet ve chvílích čekaných i nečekaných – a když už čtenáře naučíme na to očekávané, docílíme šoku či vtipu, když se tak nestane
(Lea neuměla dobře lhát. Pokaždé když netvrdila pravdu, trhla trochu ramenem. Byl to nejspíš podvědomý pokus, jak se té lži zbavit, jak ji vypustit ze svého srdce i mysli, jako by nikdy nebyla vyřčena.)
- prostřednictvím přímé řeči – která je ideálně pro každou postavu velmi charakteristická, jelikož někdo mluví spisovně, někdo slangově, někdo používá hodně parazitních slovíček – zkrátka jednotlivé postavy bychom měli poznat i podle způsobu vyjadřování, neboť nemluvíme všichni stejně
(„Héj, ty hňupe, co se sereš do mojí švihle? Vyjeď, nebo ti zařídim do toho blbýho ksichtu protézu!“)
- popisem konkrétní příhody, během níž poznáme charakter či vnitřní myšlení postavy nepřímo – tento způsob používáme nejvíce, neboť čtenář si přichází sám rád na to, jaká postava je a co si myslí, takže ho musíme v tomto poznávání a objevování dobře vést
Když se k nám ten idiot obrátil zády, všichni jsme se začali smát. Až na jednoho. Candy sklopil hlavu a svěsil ramena. Pak řekl. „Můj děda byl atomový fyzik. A taky je teď dementní.“ A vyrazil k chlapovi, aby mu pomohl sesbírat všechny popadané předměty ze země.
Prostuduj si níže uvedený příklad. Všimni si, kolik druhů informací lze podat v několika krátkých větách. Kolika oblastí se lze dotknout a přitom to vyzní docela přirozeně. Každá věta navazuje na předchozí.
Patrik sice chodí do kostela každý den, ale nikdo nikdy ho neviděl se modlit. Sám o sobě tím svým nezaměnitelným chraplákem říká, že tam chodí uklízet. Kecá. Ale jak ho znám, stejně tím určitě myslí uklízení své mysli, takže vlastně sám před sebou nelže. Je jejich problém, že oni to nechápou. A on určitě věří, i když se nemodlí nahlas.
(jméno, zvyk, názor ostatních se vzbuzenou pochybností o víře, hlas, hodnocení, duchovní rozměr, názor vypravěče popisující postoj, přesvědčení vypravěče – jež přesvědčí i čtenáře dokud mu to nevyvrátíme – informace o víře)
ÚKOL 1: Vymysli si originální fiktivní postavu a popiš její příhodu o rozsahu cca jedné normostrany (cca 1 800 – 2 000 znaků), během ní zařaď co největší počet, ideálně všech zbývajících devět způsobů popisu charakteru (příhoda je ten desátý). Hotový text pošli na e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem Úkol – Charakteristika postavy.
Teď si budeme ještě trochu hrát.
Každý popis může být hodně obecný či naopak zcela jednoznačně konkrétní. Záleží vždy na tom, jak moc chceš o své postavě odhalit a nakolik je důležitá konkrétní představa. Protože leckdy si můžeš pod stejným archetypem (např. otec) představit různé věci – někdo má s otcem zkušenosti dobré, jiný špatné. S podobnou emoční různorodostí lze ale vnímat i konkrétní osoby (např. Václav Klaus). Takže si musím dávat pozor na slova, která volím, neboť nemohu vždy spoléhat na to, že ostatní budou vnímat můj popis stejně jako já.
ÚKOL 2: Zde máš několik vět, které roztřiď do tří řádků a seřaď podle vzoru od nejobecnějšího k nejkonkrétnějšímu.
Živila se perem → Slavná česká spisovatelka → Autorka Babičky
Moje nejmilejší osoba ženského pohlaví – Učitel – Michael Schumacher – Závodník – Maminka – Učitel národů – Významný pedagog – Slavný pilot F1 – Moje maminka
Správné řešení: Nekoukej! Nejdřív vyřeš, pak zkontroluj. (Učitel → Významný pedagog → Učitel národů, Závodník → Slavný pilot F1 → Michael Schumacher, Maminka → Moje nejmilejší osoba ženského pohlaví → Moje maminka)
Zde máš bonusový úkol první části první lekce. Můžeš a nemusíš ho splnit, ale myslím, že tě to bude bavit, tak to zkus.
