Jsou i takoví zloději času, na které nás žádný time management nepřipraví. Třeba epilepsie. To je hlavní hrdinka této knihy, to ona řídí a ovlivňuje životy všech aktérů. Lze jí čelit s humorem a grácií? Že ano, to nám dokazují samotní vypravěči.

Epilepsie jako nepřítel i kámoška, 168 stran, 239 Kč

V předprodeji od 25. 5. 2025

Prožívám vítězství, ale jsem vyždímaná. Dřepím tu jak balík bez adresy. Totálně bez užitku.

Musím vypadat hrozně, protože Irenka, sotva mě spatří, vychrlí: „Proboha, Elen, jsi celá? Kde jsi upadla? Kam ses uhodila? Potřebuješ sanitku?“

Sanitku… Chvíli mi trvá, než pochopím plný význam toho slova. Bílé pláště. Lehká nervozita. Vysvětlování. Nemocniční lůžko. Kapačky.

„Ne.“ Myslím, že kosti mám celé, i když mě dost bolí rameno a zápěstí. Je to ale snesitelná bolest a krev očividně neteče, takže vlastně dobrý. Instinktivně cítím, že se spíš jen potřebuju dovléct do postele a pořádně se z té kocoviny vyspat, pak zase bude dobře.

„Takže grand mal?“

Grand mal. Najednou jsem plně při vědomí, ten výraz mě chytne za pačesy. Patří ke mně jako moje jméno a příjmení, je to pevná součást mého života. Umím dýchat, mluvit a znám grand mal. Velký epileptický záchvat. „Jo.“

Irenka mi pomáhá odlepit boeing od země. Zatímco se spolu vlečeme do ložnice, její teplé ruce jsou mými berlemi, zpytuje svědomí: „Já už se bála, že budu muset zavolat hasiče. Věděla jsem, že jsi doma. Víš, jak jsem si nadávala? Nechápu, na co jsem myslela, když jsem odcházela. Takhle hloupě zapomenout klíče! Jak jsem stará, tak jsem víš co! A to nemám ráda, když někdo o sobě říká takové věci!“

Přestože její slova kolem mé hlavy jen profrčí, její měkký hlas mě spojí s přítomností. Dotýkají se mě emoce s ním spojené, Irenčina starostlivost. Cítím obrovskou úlevu, když vím, že je tady.