25. června rozkvete na Literárním stromě nový květ. Kniha, již psal sám život, román Kdo mi pije čas. Stejně jako Bolest neutopíš popisuje nelehké životní útrapy, tentokrát spojené s epilepsií.
Nelze změřit vzácnost času, který jsme obdrželi od života. Přesto si ho ale nejvíce vážíme ve chvíli, kdy nás o něj něco či někdo okrádá. Pokud je tím zlodějem epilepsie, uvědomíme si možná, jak je důležité mít někoho, kdo nám pomůže. Někoho zdravého, jehož čas se ale také začne měřit jinými hodnotami. Tři vypravěči, tři úhly pohledu…
(a všechny v 1. osobě) 😉
168 stran za 239 Kč
Úryvek:
Prožívám vítězství, ale jsem vyždímaná. Dřepím tu jak balík bez adresy. Totálně bez užitku.
Musím vypadat hrozně, protože Irenka, sotva mě spatří, vychrlí: „Proboha, Elen, jsi celá? Kde jsi upadla? Kam ses uhodila? Potřebuješ sanitku?“
Sanitku… Chvíli mi trvá, než pochopím plný význam toho slova. Bílé pláště. Lehká nervozita. Vysvětlování. Nemocniční lůžko. Kapačky.
„Ne.“ Myslím, že kosti mám celé, i když mě dost bolí rameno a zápěstí. Je to ale snesitelná bolest a krev očividně neteče, takže vlastně dobrý. Instinktivně cítím, že se spíš jen potřebuju dovléct do postele a pořádně se z té kocoviny vyspat, pak zase bude dobře.
„Takže grand mal?“
Grand mal. Najednou jsem plně při vědomí, ten výraz mě chytne za pačesy. Patří ke mně jako moje jméno a příjmení, je to pevná součást mého života. Umím dýchat, mluvit a znám grand mal. Velký epileptický záchvat. „Jo.“
Irenka mi pomáhá odlepit boeing od země. Zatímco se spolu vlečeme do ložnice, její teplé ruce jsou mými berlemi, zpytuje svědomí: „Já už se bála, že budu muset zavolat hasiče. Věděla jsem, že jsi doma. Víš, jak jsem si nadávala? Nechápu, na co jsem myslela, když jsem odcházela. Takhle hloupě zapomenout klíče! Jak jsem stará, tak jsem víš co! A to nemám ráda, když někdo o sobě říká takové věci!“
Přestože její slova kolem mé hlavy jen profrčí, její měkký hlas mě spojí s přítomností. Dotýkají se mě emoce s ním spojené, Irenčina starostlivost. Cítím obrovskou úlevu, když vím, že je tady.
