Na jaře 2025 bych ráda přivedla do knižního svět nový román Kdo mi pije čas, který opět (stejně jako Bolest neutopíš) popisuje nelehké životní útrapy, tentokrát spojené s epilepsií.

Úryvek:

Vypadám nejspíš hrozně, protože Irenka, sotva mě spatří, vychrlí: „Proboha, Elen, jsi celá? Kde jsi upadla? Kam ses uhodila? Potřebuješ sanitku?“

Sanitku… Chvíli mi trvá, než pochopím plný význam toho slova. Bílé pláště. Lehká nervozita. Vysvětlování. Nemocniční lůžko. Kapačky.

„Ne.“ Myslím, že kosti mám celé, i když mě dost bolí rameno a zápěstí levé ruky, mé silnější. Je to ale snesitelná bolest a krev očividně nikde neteče, takže vlastně dobrý. Instinktivně cítím, že se spíš jen potřebuji dovléct do postele a pořádně se z té kocoviny vyspat, pak zase bude dobře.

„Takže grand mal?“

Grand mal. Najednou jsem plně při vědomí, ten výraz mě chytne za pačesy. Patří ke mně jako moje jméno a příjmení, je to pevná součást mého života. Umím dýchat, mluvit a znám grand mal. Velký epileptický záchvat. „Jo.“

Na obálce zatím pracuji, ale ze všech možných návrhů mám zatím tohoto favorita. Klidně mi můžete napsat, zda se vám líbí nebo ne – a proč.

Každý z nás obdržel od života nějaké karty. Lepší nebo horší, nemá smysl si stěžovat. Někdo dostal do vínku nemoc, jiný si vytáhl kartu pečovatele, musí se o nemocného starat. Ani jeden z nich by si přitom takovou cestu nezvolil. Život se ale neptá a my se musíme se svým údělem nějak vyrovnat. Nevzdávat se a žít třeba i s tím pomyslným nepřítelem v hlavě. Leccos se dá ale zvládnout s pomocí rodinné harmonie.