ČÁST I.

Předem varuji, že toto je nejdelší a nejsložitější lekce, protože obsahuje hodně informací. Je ale hodně důležitá, dá ti teoretické základy. Prokaž trpělivost a prokousej se tím. Vydrž! Pamatuj, že tohle je pátá lekce, takže až ji ukončíš, budeš v půlce. 😉 Tak pojďme na to!

Předtím, než začneš psát, měl by sis správně zvolit formu, jakou budeš dílo psát, aby se ti nestalo, že v půlce budeš muset vše přepracovat, protože narazíš na některá omezení daná zvolenou formou.

Nejprve se pojďme podívat, jaké máme možnosti u vypravěče. Rozlišujeme následující formy, které mají tyto výhody a nevýhody:

• ich-forma (já) – vyprávění v první osobě poskytuje možnost stát se součástí příběhu, což přináší silnější prožitek a určitě je dobrou volbou pro příběh s jednou hlavní postavou, nevýhodou je přílišná subjektivita, omezené možnosti náhledu z jiného úhlu; naopak přínosem je třeba možnost vyprávění mluveným jazykem, třeba i nářečím či slangem, text působí autentičtěji (Dneska se cejtim báječně. „Jsem šťastnej!“ křičím do světa.)
• er-forma (on, ona) – vyprávění ve třetí osobě je stále nejčastější způsob, protože nabízí širší možnosti, můžeš i nemusíš nahlížet do jiných postav a prostředí, přesunout se na libovolné místo, v podstatě tedy použít vševědoucího vypravěče (viz níže); jazyk se v této formě používá zpravidla spisovný, pouze v přímé řeči se používá mluvená forma (Dnes se cítil báječně. „Jsem šťastnej!“ křičel do světa.)
• du-forma (ty) – vyprávěni ve druhé osobě nebývá příliš časté a používá se spíš u povídek, protože může trochu rušit; zato si ho každý čtenář všimne, budí svou atypičností pozornost (Dnes se cítíš báječně. „Jsem šťastnej!“ křičíš do světa.)

S formou souvisí a vzájemně navazují druhy vypravěčů:

• vševědoucí – ví všechno o všech postavách, vidí do jejich tužeb a myšlenek, může všechny sledovat najednou i každého zvlášť, může se nacházet na více místech v jednom okamžiku, z toho důvodu lze takový příběh vyprávět pouze v er-formě
• osobní – vše prožívá a vnímá prostřednictvím jedné postavy, kterou dobře zná, vidí jí do hlavy, ale myšlenky ostatních nezná, ani se nemůže přesunout na jiné místo; vypravěč je zcela svázán s hlavní postavou, pro tohoto vypravěče lze použít všechny formy (ich, du, er)
• přímý – je to v podstatě poddruh osobního vypravěče, kde autor sám je jednou z postav a vypráví logicky v ich-formě (autobiografie, cestopisy, reportáže)
• oko kamery – autor sice vidí vše, co postavy dělají, jako by je sledoval kamerou, ale nezná jejich myšlenky, nevidí jim do hlavy, nechápe souvislosti, ty si musí domýšlet čtenář sám na základě toho, co zjistí v popisu, on pouze sleduje jako oko kamery děj, který popisuje, pro tento formát je nutná opět er-forma

V rámci jednoho díla lze vypravěče střídat či kombinovat, ovšem nesmí to být násilné či nepřirozené. Také by se to nemělo dít samovolně, aniž by si to autor uvědomoval. Nahodilé střídání vypravěče působí na čtenáře stejně, jako by někdo hrál krásně na trubku a do toho občas vložil jiný tón. Zní to disharmonicky. Stejně jako v textu.

Pokud se v díle střídá vypravěč, musí se tak odehrávat zcela záměrně, za nějakým konkrétním účelem, který dává smysl. (Např. střídání po kapitolách, kde v jedné kapitole použiješ ich-formu a osobního vypravěče, v další er-formu a vševědoucího vypravěče. Nebo lze použít omezeného vševědoucího vypravěče, který vidí sice do mysli více postavám, ale ne všem, některá z postav zůstává záhadná…)

Kombinace vypravěčů vzniká např. tehdy, jestliže vypravěč líčí svým průzorem příběh někoho jiného, takže zároveň jako „já“ (ich-forma) vypráví o někom dalším (er-forma), a ačkoliv představuje své názory (osobní vypravěč), zároveň zřejmě trochu vidí i do hlavy postavy, již popisuje (vševědoucí vypravěč).

---

ÚKOL 1

Autoři v obou níže uvedených ukázkách vyprávějí dílo v er-formě a z osobního úhlu. Najdi v textu místa, kde autor nevědomky sklouzl z osobního vypravěče k oku kamery a vymysli, jak situaci napravit.

Hlavní postava a vypravěč první ukázky je muž a my z předešlého textu víme, že jeho sestra se jmenuje Katrin.

Těšil se do horké vany a na dobrou večeři, kterou mu jistě sestra přichystala.

Jen pár kroků zbývalo, když se zarazil na prahu dveří. Byly pootevřené. To je divné… Zamračil se. „Katrin!” zvolal dovnitř. Nikdo se neozval. S napůl svlečenou bundou prošel do obýváku a ztuhl.

Na gauči seděla v slzách mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Třásla se po celém těle a třeštila na bratra oči. Viděla v něm naději, záchranu. Naprosto jasně to z jejího pohledu vyčetl.

„Katrin…” hlesl.

Popis problému: Oko kamery se v prvním příkladě objevilo na místě „mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy“. Autorka chtěla vytvořit více napětí tím, že hned neodhalí totožnost dívky, což by bylo v pořádku, kdyby celé dílo psala z pohledu kamery, takto ovšem věta z knihy vyloženě trčí. Čtenáře to ovšem zmátne, protože se domnívá, že dívka na gauči není Katrin.

***

Hlavní postava a vypravěč druhé knihy je Tobias, ale doplňkově též vedlejší postava Buzz (omezený vševědoucí vypravěč), toto je úvod jedné z kapitol:

Schylovalo se k dešti. Temná mračna se plíživě přibližovala. Zvedající se vítr si pohrával
se stébly trávy. Do toho všeho se zablesklo. Snad by někdo očekával i dunění hromu, avšak marně. Po smáčené cestě kráčel muž.

„Vždy jsi měl smysl pro dramatičnost, že?” ozvalo se náhle za Buzzovými zády. Obrátil se. Oči se mu mírně zúžily, koutky však cukly vzhůru. „Čekal jsem, že se objevíš.“

Popis problému: Autorka použila v úvodu kapitoly oko kamery (konkrétně ve větě: Po smáčené cestě kráčel muž.) Poté se pustila do dialogu, kde pořád neodhaluje všechny postavy, čtenář ale neví, kdo je muž, který kráčel po cestě, a ztrácí se v dialogu. Buď je zapotřebí místo slova „muž“ použít „Buzz“ a v následující větě pak už stačí opravit kvůli opakování „za jeho zády“, nebo je zapotřebí kompletně přepracovat druhý odstavec, aby byla situace jednoznačná.

Obecně platí, že samotný popis krajiny může být líčen vypravěčem osobním, vševědoucím i okem kamery. Osobní vypravěč může líčit všechno, co může zažít, vnímat, vidět, slyšet, cítit jedna osoba. Což je v tomto případě Buzz. Ale ne nějaký muž; tak by Buzzův příchod na scénu popsal někdo cizí (vypravěč, který Buzze nezná, tedy pouze zaznamenávající oko kamery). Pokud chce autorka pro dramatický úvod kapitoly sklouznout k „oku kamery“, tak může, ale musí následně vysvětlit, co se na scéně odehrává a správně ji čtenáři rozbalit. Musí to udělat tak, abychom stále věděli, do kterých úst patří která slova. Doporučovala bych také začít podobně více kapitol, aby kniha působila jednotně.

V obou příkladech bylo cílem zvýšit napětí tím, že autor hned neodhalí totožnost osob. Je to dobrý nápad, ale musí se udělat šikovně. Jestliže si autor na začátku zvolí osobního vypravěče, nemůže si náhle libovolně na chviličku sklouznout k vševědoucímu. Změna vypravěče musí dávat smysl. Musí se dělat záměrně a správně.

Např. pokud se dívka rozhoduje mezi dvěma chlapci a jeden z nich se jí objeví za zády, můžeme chvíli tajit, s kým hovoří, když budeme postupovat opatrně. Sandra seděla na břehu jezera a dívala se zasněně do dáli. Za sebou uslyšela kroky. Neohlédla se, tušila, kdo to je. Až ji oslovil, zarazila se. „Hledal jsem tě,“ řekl a Sandra se k němu otočila. Usmál se na ni a ona jeho úsměv bezděčně opětovala. „Vážně? Ale já tě tady nečekala. Vlastně jsem doufala, že tu budu chvíli sama.“ Záměrně neodhalujeme totožnost osoby, abychom čtenáře napínali, ale pořád musí dávat situace smysl – tedy že Sandra poznala, s kým hovoří, a my víme, kdy hovoří ona a kdy on – jen nevíme, který z chlapců to je. Pokud celá kniha bude vyprávěna pouze z pohledu dívky, tedy osobním vypravěčem, v podstatě se v této scéně jedná o krátkodobé použití omezeného vševědoucího vypravěče (díváme se na situaci z pohledu vně, ale nevidíme chlapci do hlavy).

---

ÚKOL 2

Rozpracuj níže uvedenou situaci (není nutné rozuzlení) dvěma různými způsoby. Všímej si, se kterou formou se ti lépe pracuje.

1) oko kamery, er-forma

2) osobní vypravěč, ich-forma,

Situace: nezkušený lupič právě poprvé přepadl banku a všechno je nějak jinak…

Úkol 2 v délce 1-2 normostran pošli na e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem ÚKOL – VYPRAVĚČ.

ČÁST II.

Vyprávěcí postup

Klasický vyprávěcí postup určitě dobře znáš. Po úvodu následuje děj a nakonec přichází závěr. Existují i jiné přístupy, ale liší se hlavně názvoslovím, princip je víceméně stejný. Na příklad:

1. zápletka 1. situace
2. vyvrcholení 2. zápletka či zápletky
3. rozuzlení 3. rozuzlení

Zvládl bys nějak svými slovy definovat smysl každé z těchto částí?

Hlavním smyslem úvodní části je „zaseknout háček či háčky“, „položit návnadu“, obecně zaujmout čtenáře tak, aby měl chuť číst dál. Co to je „háček“? Jde o to, naznačit něco, co je potřeba rozlousknout, zjistit příčinu, vyřešit to. Je to jako napůl sdělené tajemství, náznak, o kterém musíme přemýšlet…

V hlavní části díla pak vytváříme čím dál větší komplikace a rozšiřujeme obraz.

Hlavním smyslem rozuzlení je vyřešení problému, ať už kladné či záporné. Vysvětlení všech háčků, které jsme nakladli a zatím nevysvětlili.

Zamysli se! Jak si nejspolehlivěji zajistíš, aby chtěl čtenář pokračovat ve čtení tvého osmisetstránkového románu?

Samozřejmě předpokládáme, že dílo je chytlavé, originální, čtivé, zábavné, má skvěle vystavěnou zápletku a s postavami se snadno sžívá. Co tam ještě můžeš vložit navíc? Úplně jednoduchá věc. Necháš otevřené konce jednotlivých kapitol. Dáš na konec kapitoly nový háček, probudíš novou zvědavost. (Proto jsou tak málo oblíbené knihy s povídkami. Dočteš jednu a nemáš potřebu načínat další. Odložíš to… někdy už napořád.)

ÚKOL 3

Vyber ukázky, které obsahují háček, a urči, v čem háček spočívá.

a) Chata stojí na konci Brněnské přehrady, tam, kde teče řeka Svratka a kvete rozrazil.

b) Petr Honal se jednoho dne zrána probudil v ne úplně dobré náladě. Vstal doslova prdelí napřed. Otráveně se vyšoural z postele a dovlekl se k zrcadlu.

c) „Sakra!“ zaklel Franta polohlasně. „Já jsem v tý tmě našlápnul kravský lejno!“ a jeho zády se ozvalo nevrlé syčení: „Ssst! Prozradíš nás!“

d) Nádech. Výdech. Poslední krok vpřed a pak… vzduchoprázdno a nekonečná temnota pod nohama. Tik tak. Co vteřina, to několik metrů volného pádu.

e) Už od dětství jsme byly s Annou nejlepší kamarádky, chodily jsme spolu do školky a potom do školy. Prostě taková nerozlučná dvojka. Pořád spolu. Vyzvedávala jsem ji na rohu, aby nám neutekla ani jedna společná sekunda.

f) Neměl jsem chodit do toho lesa sám. Ne v ten smutný den na konci října.

g) Arnošta to od malička táhlo k letadlům. Patřily mezi jeho nejoblíbenější hračky. Později přešel k modelům a nakonec, když dospěl, přirozeně se začal zajímat i o skutečná letadla.

Řešení: Klasický háček obsahují ukázky c, d, f. V těchto třech případech nás autor opravdu chytil za flígr a pověsil nám před obličej návnadu. Chceme vědět víc, v případě c) kde se postava nachází, d) co se to právě děje a jak to dopadne, f) chceme znát proč. Zatímco ostatní ukázky nás pouze seznamují s nějakou situací a probudily by větší zájem pouze u čtenáře, kterému je na této situaci něco blízké či sympatické (např. a) mám chatu u Brněnské přehrady, b) miluju humor, e) řeším právě konflikt se svou starou kamarádkou, g) zajímají mě letadla).

Všimni si, že háčky mohou být různě velké (emotivně silné) a lze jich do díla položit libovolný počet. Ale pozor! Každý náznak je třeba nakonec dotáhnout, zdůvodnit, vysvětlit, dořešit, protože jinak bychom položili falešnou návnadu, a to nám čtenář neodpustí.

Pravidla pro umisťování háčků:

a) Háčků může být v díle libovolně mnoho.

b) Každý háček musí být dříve či později vysvětlen.

c) Vysvětlení toho největšího háčku (záhady, podezření) si nech až na konec příběhu.

d) Aspoň jeden háček umísti na začátek díla, ideálně do prvního odstavce.

e) Háčky nevysvětluj na konci kapitol, uzavřeš je tím. Ponech je naopak otevřené, klidně použij na konci kapitoly nový háček.

---

Chvíli se ještě zaměřme na různé typy promluv, které máme k dispozici. Promluvy, přímé či nepřímé, monology či dialogy, nám po celou dobu pomáhají dotvářet charakteristiku postav a prostředí. Neměly by být proto plytké a prázdné a žádný autor by je neměl tvořit nahodile.

Neustále mysli na to, že každým svým slovem, jež své postavě vložíš do úst, dotváříš obraz, který si o postavě myslí čtenář.

Typy promluv podle počtu mluvících osob:

• monolog (samomluva) – nahlas promlouvá jedna postava
• vnitřní monolog (myšlenky) – potichu sama k sobě promlouvá jedna postava
• dialog (rozhovor) – promlouvá k sobě dvě a více postav

Typy promluv používaných pro dialogy podle zápisu v textu:

• přímá řeč – přesná citace slov, která postava řekla, nejčastěji ji označujeme uvozovkami („Miluju tě,“ řekla Iveta a usmála se na mě.)
• nepřímá řeč – vypravěč ji popisuje nepřímo, použije k tomu vedlejší větu (Iveta mi řekla, že mě miluje a usmála se na mě.)
• polopřímá řeč – opis celé situace, nevíme, jaká slova byla řečena, spíše se jedná o domněnku vypravěče, někdy nelze poznat, zda se dokonce nejedná jen o smyšlenku (Iveta se usmála. Vyznala mi lásku.)

Tip na zamyšlení: K čemu jsou ti všechny tyto teorie? Jak je můžeš využít při dalším psaní? Jak jejich prostřednictvím nyní vnímáš svoje již napsané texty?

ÚKOL 4

Roztřiď správně následující úryvky z jednoho textu. Kde je použita a) přímá řeč, b) nepřímá řeč, c) přímá i nepřímá řeč, d) polopřímá řeč, e) vnitřní monolog, f) ani jedno z uvedeného, spíše se jedná o vševědoucího vypravěče. (Vždy k sobě patří jedno velké a jedno malé písmeno.)

A) Detektiv Lupa stojí nad mrtvým tělem a snaží se tvářit nezaujatě. Jako ostřílený profesionál již viděl nespočet zohavených těl v různém stupni rozkladu, ale může v člověku i taková opakující se zkušenost zanechat skutečnou netečnost?

B) Z fotografií a dalších důkazů v pracovně je zřejmé, že Františka Rendla obklopovala jeho šťastná rodina a kromě ní měl také očividně spoustu přátel, možná obchodních. Kdo z nich ho zatoužil zabít? Musel to udělat určitě někdo blízký, protože nic neukazuje na násilné vniknutí.

C) Konečně přichází doktor a konstatuje smrt mezi jednou a půl druhou. Vypadá to na smrtelný úder do hlavy těžkým předmětem. Nejspíš, víc se uvidí po pitvě.

D) Lupa se rozhlíží a spekuluje. Pouští se do první sady výslechů. Všichni, kdo byli v domě, mu líčí svou verzi příběhu. A všichni do jednoho samozřejmě tvrdí, že jsou nevinní, nic a nikoho podezřelého neviděli.

E) Pak se po celé sadě výslechů vydá na zahradu. Někoho tam totiž předtím zahlédl. „Jak jste tu dlouho?“ ptá se zahradníka, který k němu poněkud překvapeně vzhlédne a zdráhavě mu odpoví, že celé odpoledne.

F) „Od kolika hodin přesně?“

Zahradník okamžik zaváhá. Pohyb zorniček prozrazuje, že pátrá v paměti, přemýšlí. „Přišel jsem v půl jedný.“

„Byl jste uvnitř v domě?“

„Ježišmarjá, to né, tam nechodím nikdy!“ vykřikne muž. Hned se zase zklidní. „Paní domácí je na to trochu, víte co…“ vysvětluje. „Že tam našlapu a tak…“

Řešení je sice na dosah, ale zkus si ho opravdu přečíst, až když to rozlouskneš sám: A-f, B-e, C-d, D-b, E-c, F-a.

ÚKOL 5

Vytvoř vnitřní monolog dívky s přezdívkou Vichřice. Všimni si, jak je důležitý správný výběr jména pro postavu, kolik nám o ní prozrazuje! Podaří se ti monologem také přiblížit konkrétní situaci, v níž se Vichřice nachází?

ÚKOL 6

Vytvoř dialog mezi postavami: Svatava Prdeláčková a Ronaldo Sanchéz. Použij přímou řeč s uvozovacími větami, ale i nepřímou a polopřímou řeč. Popiš celou situaci tak, aby působila přirozeně.

Pozoruj sám sebe, když píšeš. Co se ti děje v hlavě? Co tě nejvíc baví? Které pasáže tě nudí?

Úkoly 5 a 6 v délce 1-3 normostran pošli na e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem ÚKOL – ŘEČ.