Na této lekci se naučíš, jak pojmout charakteristiku postavy. Postava, kterou si vybereš pro své dílo, je velice důležitá. Předem musíš vědět, zda chceš, aby budila u čtenáře sympatie. Pokud ano, mysli na to, nejen když popisuješ, jak vypadá, ale také když líčíš, jak jedná. Zároveň ovšem pokud se nejedná o mýtickou postavu, ale skutečnou osobu, měla by být uvěřitelná, tzn. že musí mít nějaké chyby (ideálně odpustitelné a pochopitelné).

ČÁST 1.

Rada pro vytváření hlavní postavy, pokud se jedná o postavu fiktivní: Než začneš psát, hodně o ní přemýšlej. Představ si ji fyzicky. Naciť se na ni. Přirovnej si ji k někomu, koho znáš (i k více lidem, z každého může mít něco). Nakresli si ji. Napiš si její životopis. Zkus jí porozumět. Vytvoř si bytost se vším všudy. (Možná že časem něco vyloučíš a něco jiného zase přidáš, s příběhem se bude ta postava vyjíjet. Možná tě dokonce něčím překvapí. Ale aby byla konzistentní, aby držela pohromadě, její charakteristické vlastnosti musí být stálé.) Čím víc ji budeš znát a rozumět jí, tím lépe a pravdivěji o ní budeš psát.

TIP: Vždy se u charakteristiky vyhni školní slohové práci. (Moje kamarádka Eva má dlouhé hnědé vlasy a modré oči. Je velice hodná a moc ráda a dobře peče. Ráda se o své výtvory podělí.) Popiš osobu méně přímo, zkus zachytit její charakter. Vyhýbej se slovesům „mít“ a „být“. (Vždy, když pohlédnu Evě do očí, musím se nejdřív probojovat přes záplavu jejích tmavých vlasů. Pokud hned poté zachytím vanilkovou nebo skořicovou vůni, znamená to, že dnes zase pekla. Co nevidět přede mnou určitě přistane nějaká dobrota.) Přemýšlej o skutečném charakteru své postavy. Jak působí navenek? Je tajemná, přitažlivá, má charisma, nebo je spíš nenápadná? Čím se liší od ostatních? Čím je jedinečná?

Postavu můžeme popsat těmito různými způsoby, přímo či nepřímo:

• smyslovou informací – popíšeme její vizuální vzhled (pozor na definici krásy – pokud popíšu ženu jako štíhlou blondýnu, nebudou ji všichni vnímat jako krásku, neboť někomu se líbí plnoštíhlé brunety – musím ji popsat obecně, tedy spíš jak působí na druhé)

(Byl poněkud obtloustlý a na hlavě měl místo vlasů chmýří, ale působil mile.)

• zasazením do sociální sítě – určení sociální role (matka, dítě), věk, studium, povolání, ale třeba také jméno – vše velice důležité, neboť i jméno v nás vyvolává určité emoce a představy o dané osobě, a to i přestože žádnou blízkou osobu daného jména neznáme – vytváříme si v mysli podvědomé vzorce, kterých se dá v psaní krásně využít (např. jak bys přiřadil jména Hanka, Sabina, Alžběta k povoláním historičky, kuchařky a modelky, aby k sobě povolání a jména ladila?)

(Ta žena se starala o čtyři děti, z toho jen jedno vlastní, a pátým byl její muž.)

• psychologickým popisem – je o to, jakou má daný člověk povahu, definujeme přímo

(Je to šťastná nátura, pořád se všemu směje.)

• popisem vnitřního světa – jaké zastává názory a postoje, jaké má vyznání, opět se jedná o přímý popis, přestože lze velmi rozvít

(Je rozhodnuto, jdeme na procházku. Sakra! Kamil nesnáší procházky, tak to zase bude pekelné odpoledne!)

• zachycením historie postavy – což někdy potřebujeme vysvětlit hned na začátku, zatímco jindy je zajímavější ji poodhalovat postupně, někdy dokonce až na konci příběh během samotného rozuzlení, neboť na tom může být celá postavena celá zápletka

(Až když se Vanda rozplakala, pochopila jsem. Vanda také ztratila rodiče! Proto se Ingrid pořád tak zastávala, soucítila s ní!)

• prostřednictvím názoru autora nebo vypravěče děje – to už je popis nepřímý a zároveň ohromná příležitost k ovlivnění názoru čtenáře, který má přirozeně tendenci nechat se vypravěčovým názorem ovlivnit, takže příležitost k manipulaci

(Mám toho vola rád, i když mě někdy fakt příšerně vytáčí svým puntičkářstvím.)

• prostřednictvím názoru někoho dalšího – s ním naopak vypravěč ani čtenář sympatizovat již nemusí, čehož sice můžeme, ale nemusíme využít

(Nela si o něm určitě myslí, že je hloupý. Poznám jí to na očích – vždycky je tak zvláštně přimhouří, když s mluví s někým, nad kým se cítí nadřazeně!)

• prostřednictvím jednání a zvyků – to je krásný způsob, který nabízí velmi zábavné možnosti, neboť podkategorií zvyků jsou zlozvyky, a to je obrovské pole originálních možností, jimiž svou postavu krásně ozvláštníte – hojně se využívá v divadle a filmu, ale není na škodu tohoto potenciálu využít i v beletrii – jen pokud takový zvyk má být opravdu zvyk, musí se nejen opakovat, ale hlavně musí přicházet ve chvílích čekaných i nečekaných – a když už čtenáře naučíme na to očekávané, docílíme šoku či vtipu, když se tak nestane

(Lea neuměla dobře lhát. Pokaždé když netvrdila pravdu, trhla trochu ramenem. Byl to nejspíš podvědomý pokus, jak se té lži zbavit, jak ji vypustit ze svého srdce i mysli, jako by nikdy nebyla vyřčena.)

• prostřednictvím přímé řeči – která je ideálně pro každou postavu velmi charakteristická, jelikož někdo mluví spisovně, někdo slangově, někdo používá hodně parazitních slovíček – zkrátka jednotlivé postavy bychom měli poznat i podle způsobu vyjadřování, neboť nemluvíme všichni stejně

(„Héj, ty hňupe, co se sereš do mojí švihle? Vyjeď, nebo ti zařídim do toho blbýho ksichtu protézu!“)

• popisem konkrétní příhody, během níž poznáme charakter či vnitřní myšlení postavy nepřímo – tento způsob používáme nejvíce, neboť čtenář si přichází sám rád na to, jaká postava je a co si myslí, takže ho musíme v tomto poznávání a objevování dobře vést

Když se k nám ten idiot obrátil zády, všichni jsme se začali smát. Až na jednoho. Candy sklopil hlavu a svěsil ramena. Pak řekl. „Můj děda byl atomový fyzik. A taky je teď dementní.“ A vyrazil k chlapovi, aby mu pomohl sesbírat všechny popadané předměty ze země.

Prostuduj si níže uvedený příklad. Všimni si, kolik druhů informací lze podat v několika krátkých větách. Kolika oblastí se lze dotknout a přitom to vyzní docela přirozeně. Každá věta navazuje na předchozí.

Patrik sice chodí do kostela každý den, ale nikdo nikdy ho neviděl se modlit. Sám o sobě tím svým nezaměnitelným chraplákem říká, že tam chodí uklízet. Kecá. Ale jak ho znám, stejně tím určitě myslí uklízení své mysli, takže vlastně sám před sebou nelže. Je jejich problém, že oni to nechápou. A on určitě věří, i když se nemodlí nahlas.

(jméno, zvyk, názor ostatních se vzbuzenou pochybností o víře, hlas, hodnocení, duchovní rozměr, názor vypravěče popisující postoj, přesvědčení vypravěče – jež přesvědčí i čtenáře dokud mu to nevyvrátíme – informace o víře)

ÚKOL 1: Vymysli si originální fiktivní postavu a popiš její příhodu na cca jednu normostranu (1800 – 2000 znaků), během ní zařaď co nejvíce způsobů popisu charakteru. Hotový text pošli na e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem Úkol – Charakteristika postavy.

Teď si budeme ještě trochu hrát.

Každý popis může být hodně obecný či naopak zcela jednoznačně konkrétní. Záleží vždy na tom, jak moc chceš o své postavě odhalit a nakolik je důležitá konkrétní představa. Protože leckdy si můžeš pod stejným archetypem (např. otec) představit různé věci – někdo má s otcem zkušenosti dobré, jiný špatné. S podobnou emoční různorodostí lze ale vnímat i konkrétní osoby (např. Václav Klaus). Takže si musím dávat pozor na slova, která volím, neboť nemohu vždy spoléhat na to, že ostatní budou vnímat můj popis stejně jako já.

ÚKOL 2: Zde máš několik vět, které roztřiď do tří řádků a seřaď podle vzoru od nejobecnějšího k nejkonkrétnějšímu.

Živila se perem → Slavná česká spisovatelka → Autorka Babičky

Moje nejmilejší osoba ženského pohlaví – Učitel – Michael Schumacher – Závodník – Maminka – Učitel národů – Významný pedagog – Slavný pilot F1 – Moje maminka

Správné řešení: Nekoukej! Nejdřív vyřeš, pak zkontroluj. (Učitel → Významný pedagog → Učitel národů, Závodník → Slavný pilot F1 → Michael Schumacher, Maminka → Moje nejmilejší osoba ženského pohlaví → Moje maminka)

Zde máš bonusový úkol této lekce. Můžeš a nemusíš ho splnit, ale myslím, že tě to bude bavit, tak to zkus.

ČÁST 2.

Na každém slovu záleží.

ÚKOL 3: Níže máš několik příkladů přímé řeči, ze kterých poznáš, kdo je řekl. První tři řekla konkrétní osoba – která? Druhé tři jsou typické věty, jež řekla osoba konkrétního povolání – kterého?

„Budu se muset znovu zamyslet nad svou teorií relativity.“

„Jo, byl jsem první člověk ve vesmíru, vy snad o tom pochybujete?“

„Když jsem v Naganu chytil poslední nájezd, skákal jsem radostí.“

„Váš občanský průkaz, prosím!“

„Přejete si účet?“

„Tak co vás trápí, pane Novák?“

(Poznámka k 5. pádu: Pozor na to, v přímé řeči, tedy v hovorové mluvě, je sice povoleno nahradit jej 1. pádem, jinak je ovšem gramaticky správně vyskloňovat i příjmení „pane Nováku“. Takže v korespondenci nebo v jakémkoliv jiném textu, např. úvaze či článku, se příjmení musí klasicky skloňovat. Takže to platí i pro případy, kdy chci, aby postava v mé knize dbala na spisovnost.)

Správné řešení: Albert Einstein, Jurij Gagarin, Dominik Hašek, policista, číšník, lékař

Možná to tak nevypadá, ale toto je pro spisovatele důležitá informace. Neboť nyní bezpečně víš, že můžeš jednou jedinou trefnou větou podat úžasné množství informací nejen o člověku, který větu vyřkl, ale leckdy také o místu, kde se daná situace odehrává. Podobně to funguje nejen při přímé řeči, ale v naprosto každé větě, kterou napíšeš. Jde o to, že je třeba neustále myslet na to, že neustále pracuješ s podvědomím. Je dobré to vědět, pamatovat na to a občas si to připomenout.

Úkol 4: Ve stylu úkolu 3 vymysli ty pár charakteristických replik, podle nichž jednoznačně čtenář pozná, kdo je říká – logicky musíš vybrat nějakou slavnou osobu, filmového či knižního hrdinu apod. Vyzkoušej na svých přátelích či rodinných příslušnicích, zda tvé hádanky uhodnou.

Tip: Můžete si tímto způsobem zahrát společenskou hru.

V každém příběhu je důležitý moment překvapení.

Nečekej až na samotný konec, kde budeš chtít odhalit pečlivě skrývané tajemství o skutečné sexuální orientaci své postavy, zkus čtenáře šokovat/překvapit/rozesmát jinými příjemně doplňujícími překvapivými momenty. A začni s tím třeba zrovna u popisu postavy. Použij dějový zvrat, prozraď něco, co nečekáme…

Např. Petr si s sebou pokaždé do vany bere lodičku a dělá s ní vlny. Příští týden dostane ke svým čtyřicátým narozeninám dokonce parník!

„Jsi totální kráva!“ zařval na ni vztekle. On, distingovaný psycholog, odborník na mezilidské vztahy a komunikaci.

ÚKOL 5: Vytvoř nejméně 5 podobně překvapivých popisů, přímých či nepřímých, a jednu z postav trochu víc rozviň. K čemu tě inspirovala? Zkus vydržet v humorném znění textu. Celkem pošli text o celkové délce kolem cca 1 normostrany.

Hotový text úkolu 5 pošli na e-mail renata.sindelarova@seznam.cz s předmětem Úkol – Charakteristika postavy.

Některé přívlastky vytváří spolu s podstatným jménem, jež rozvíjí, ustálená slovní spojení. Ta můžeme využít ve svůj prospěch tak, že je buď použijeme klasicky, což bývá jednoznačnéa rychlé. Nebo je naopak použijeme netradičně, čímž vyprovokovujeme zájem.

ÚKOL 6A: Nejprve vytvoř dvojice, které k sobě nejpravděpodobněji patří (vždy přídavné + podstatné jméno). Někde pomůže vylučovací metoda.

pozitivní – rychlý – děsivý – ohleduplný – ušatý – bolavý – přísný – zažitý – vodní – uherský

kotník – salám – kluk – zážitek – omyl – učitel – myšlení – mlýn – vlak – řidič

Správné řešení: pozitivní myšlení, rychlý vlak, děsivý zážitek, ohleduplný řidič, ušatý kluk, bolavý kotník, přísný učitel, zažitý omyl, vodní mlýn, uherský salám

ÚKOL 6B: Ze slov v úkolu 6A vytvoř alespoň dvě ne zcela tradiční, ale přesto opodstatněná spojení, která použij ve vhodné větě či celé situaci.

Např. Když Saxana odešla, chlapec se nešťastně podíval na svůj ušatý kotník. Takhle si to rozhodně nepředstavoval.

TIP: Přemýšlej, co mohou úkoly tohoto druhu přinést do tvojí tvorby. Co máš při nich naučit? O čem máš při nich přemýšlet?

Na závěr pojďme přemýšlet o archetypech

Co to vlastně je archetyp? To je určitý pravzor zakořeněný hluboko v naší mysli, a dokonce i v podvědomí. Každý jednáme podle určitých archetypů a v každém z nás jich je několik zakořeněno. Podle těchto pravzorů také posuzujeme i druhé lidi a v podstatě jsou též příčinou naší kritiky druhých a neschopnosti chápat osoby, jež nejednají podle těchto očekávaných vzorů. Od hrdiny očekáváme čestnost, od matky očekáváme soucit, od zločince očekáváme zlo. 

Pochopení fungování archetypů je ve tvorbě velmi důležité, protože vše, co tvořím, musím dělat záměrně. Pokud se moje literární postava chová proti očekávání archetypu, měl bych o tom vědět – když o tom vím, tak zároveň i tuším, jaké emoce tato odlišnost ve čtenáři probudí – vztek? Nepochopení? Údiv? Pobavení?

Každý spisovatel musí být dobrý pozorovatel a zároveň by měl být trochu psycholog. Často přemýšlí o tom, co kolem sebe vidí, uvažuje o motivaci jiných lidí k tomu či onomu – a tak mimoděk hledá náměty pro svou tvorbu.

Ručitě ve svém okolí znáš mnoho inspirativních, zajímavých či třeba i nesnesitelných lidí. Pro někoho je typické, že je tak moc pravdomluvný, až to bolí. Pro jiného zase, že pokaždé tak lže, až mu nikdo nevěří. Někdo je neuvěřitelně akční a další je zase tradiční lenoch.

DOPORUČENÍ: Ty všechny tyhle lidi znáš a dokážeš si je představit i v situacích, které jsi s nimi zažil – vytvoř si z nich svůj vlastní seznam archetypů.

Ze seznamu pak můžeš čerpat, až se ocitneš v úzkých při tvoření nové postavy. Tví hrdinové tak přestanou být ploší, získají na hloubce.