Odpadky místo hub

Jdu takhle z lesa, košík vrchovatý, a potká mě souodpadkysed. „Na houbách? Na houbách?“

„Kdepak, na odpadkách, na odpadkách.“ A že nekecám, potvrzuji tím, že mu ukazuji svůj dnešní úlovek. V mém košíku jsou tři plastové a jedna skleněná lahev, jedna plechovka a dva obaly od sušenek. Soused zírá.

Já také. Nebyl to můj původní plán. Ale nedokážu tam ten bordel prostě nechat ležet, když mám dvě ruce a košík je stejně nevyužitý. Musela bych se za sebe stydět, kdybych ten hřbet neohnula. Nejdřív se zdá, že ponesu lahev jen jednu, ale během hodinky košík skutečně naplním. Žasnu, kolik toho je!

Na samém kraji lesa si sedám na pařez a civím dolů na naše město. Vítr sem zdola přináší zvuky typické pro dnešní shon: auta, motorky, stroje. Proč tihle lidé, kteří si neustále stěžují na napětí a rychlost dnešní doby, potřebují ničit les? Proč si ho nedokážou vážit? Vždyť příroda je náš největší hmotný poklad, který máme. Všichni do ní chodíme odpočívat.

Kdysi nám ve škole vtloukali do hlavy, že v lese se máme chovat tiše a ohleduplně. Kam zmizelo tohle vychování? Proč nezůstalo v našich srdcích? To není žádné klišé, to platí pořád. Dnes dokonce ještě víc než dřív, protože projít se po pěkném lese, to je a bude stále vzácnější.

Sedím pod nádherným bukem. Napíná se vysoko na hranici korun stromů a vrchními větvemi loká sluneční svit. Čiší z něj úžasný klid a mocná energie života. Podle šíře kmenu odhaduji, že už toho musí hodně pamatovat. To je zřejmé i z toho, že je sám zprzněn přítomností sprostého násilníka. Buk jsem objala a v duchu jsem se mu za lidstvo omluvila. A strom vesele zašuměl listovím, jako by mi říkal své „děkuji“…

TOPlist

Share Button

Sedím na Kriváni a je mi dobre

Vysokohorská turistika je na výmaz mozku, který právě nutně potřebuji, nejlepší léčebný prostředek. Zprvu se nožkám nechce, ale jakmile se dostanu do rytmu, tak jdu a jdu a připomínám spíš robota než člověka, zapomínám na všechno. Z pórů mi stříká pot, od nohou se mi kouří, hlava se postupně vyprazdňuje…

Když si uvědomím, že přemýšlím, soustředím se na přítomnost, jít a dýchat, dýchat a jít, poslouchat štěbetání ptáčků. Je to fajn, ale že jsem to ještě pořád dělala špatně, mi dojde až ve chvíli, kdy mi do myšlenek vhučí vodopád. Celou dobu tu byl, ale až teď přehlušil   morybundus v mé mysli. Až teprve teď jsem opravdu tady. Jdu. Cítím každý kámen na cestě, vnímám tetelení vzduchu, slyším každou mušku v okolí kilometru. Je to nádhera, být!  Smočit kouřící nohy v ledové vodě horského potoka. Nechat jehličky chladu, aby otupily únavu. Přírodní analgetikum zadarmo. Chtěla bych tu zůstat navěky!

A pak to začne. Výtrysk tvořivých nápadů. Letí kolem mne jako komety, které mohu a nemusím zachytit. Všechny problémy se s nimi dají vyřešit. Najednou jsou všechny starosti tak titěrné, tak jednoduché. V tomhle okamžiku přesně vím, jak na ně, jak se k nim postavit, jak se jich nebát. Právě tady, uprostřed hor, v kaluži potu, mi to všechno dojde. Že nejde o to, jak je problém zásadní, ale o to, jak se k němu postavím. Žádná situace není tak strašná jako to, co si o ní myslíme.

O kousek výš cesta končí ve sněhu. Trochu to klouže, musím dávat pozor, soustředím se. Pak přichází kolmá stěna s řetězy. Cože? Tudy? Zapomněla jsem si padák! Ale nestěžuju si, zvládnu to stejně jako všichni ostatní. Až nahoře, když to mám za sebou, mi dojde, že na řetězech jsem skutečně nemyslela na nic víc, než kam bezpečně položit nohu. Jestli někdo nevypne na túře, vybral si moc snadný terén. V náročném terénu to jde úplně samo. Totální výmaz lebky. Myslím, že mi šlo vidět skrz.

Dobýváme vrcholy. Pro někoho důležité, pro jiného součástí cesty. Patřím do té druhé skupiny. Užívám si každý kilometr, každý zajímavý výhled. Je to nádhera a cestou prožívám jen jedinou nepříjemnost. Bzučení kolem mé hlavy. Stresík už to není, ten už odbzučel, zato mouchy se k nám slétají na mejdan. Voníme jim potem. Nemůžeme se ani na chvíli zastavit, aniž by se kolem nás nesrotila celá letka. Nebaví mě pořád mávat rukama. Moc by se mi hodily delší uši, kterými bych ty mršky mohla odhánět. Uvážu dva culíky – a je to.

Poslední den stoupáme na Kriváň. Je to dřina. Nejdřív lezeme po dvou, pak po čtyřech. Milosrdný mrak nás ovšem přikrývá stínem a když se vyšplháme konečně až nahoru, mrak se dobromyslně vznese výš, aby nám dovolil se za odměnu pokochat. Fíha! Všechno je odtud tak mrňavoučké, jako by to ani nebyl náš lidský svět. Tam dole bydlí tvorové menší než mravenci. Vidět je lze snad jen pod mikroskopem. Tak takhle titěrní jsme! Jen bezvýznamné tečky v obrovském nádherném světě plném barev a tvarů. Snad pořád bude hodně těch, kteří dojdou až sem a také se s láskou podívají dolů. A také do sebe, říkám si, protože tam to celé začíná i končí. U prázdné mysli očištěné přírodou.

Autor fotografií: Libor Šindelář

Panorama a další fotky z Vysokých Tater: fotoblog idnes

TOPlist

Share Button

Jak být šťastný

Přestože naši předkové se neustále snažili o toradost - skeeze, aby se budoucí generace měly lépe, abychom měli dostatek potravy, účinné léky, abychom mohli méně pracovat a mohli si více užívat volný čas, abychom měli svobodu, přesto nejsme vůbec šťastní. Říká se, že „méně je více“ a v tomto případě to platí zřejmě také. Snaha o velmi snadný život nám žití komplikuje – a to v oblasti duševní. Jako bychom byli otráveni zevnitř.

Přitom všude kolem nás je hojnost. Nejenom potravy, ale příležitostí, možností. Jako bychom ani nedokázali vidět, co všechno si můžeme dopřát a užít. Často vidíme pokaždé jen to, co bychom ještě chtěli a nejde to. Jsme pořád s něčím nespokojení. Přestože většina z nás nezažila válku ani morovou epidemii, přestože máme antibiotika a neurochirurgii, přestože jsme nikdy netrpěli hlady. Velmi mne zaujalo, jak výstižně nás popsala stoletá babička v pořadu Jste to, jíte (odvysíláno 1.2.2016): „akorát tlačítka to mačká, šťastný to néni…“

Vlastně až když se nám skutečně přihodí něco tragického, pak teprve si uvědomíme – jako Radoslav Brzobohatý ve filmu Skalpel, prosím – že jsme vlastně byli šťastní, ale nevěděli jsme o tom. Zkrátka vůbec se nedržíme nádherně pravdivého citátu Clauda Broussona:

Štěstí není událost života, ale schopnost člověka.

zábava - rudyanderson

Nečekejme, až k nám štěstí přijde, protože štěstí je způsob, jakým se prožíváme. Je to um, který bychom se měli učit jako primární dovednost. Je to volba naší cesty, naší chuti do života. To my sami si volíme, zda se budeme litovat nebo si užijeme každou budoucí chvíli i přes to, že svět ani náš život není zdaleka podle našich představ, natož dokonce dokonalý. Často se stáváme trýzniteli sebe samých. „Štěstí je být sám se sebou a nepřekážet si,“ glosuje vtipně herec Jaroslav Dušek.

Jak se ale tomuhle pocitu, být šťastný, vlastně naučit? Nepřemýšlet tolik. Vnímat. Nechávat věci plynout. Dívat se kolem sebe. Radovat se z maličkostí. Uvědomovat si plně své drobné radosti. A naučit se smát i sám sobě.

Konkrétnuvolnění - pezibearě je dobré začít třeba tak, že si každý večer před usnutím proberu zpětně dnešní den a ať už byl jakýkoliv, najdu si na něm jednu pozitivní chvilku (bylo hezké slyšet ráno ptačí zpěv, bylo fajn si zdřímnout v autobuse, dnešní oběd byl opravdu výtečný, potěšilo mě potlachat se starým kamarádem, udělalo mi radost, že mi tak nádherně rozkvetl kaktus). Není těžké s tím začít, ale je těžké u toho vydržet. Ale když vydržíte měsíc, věřte, že vám ten způsob přemýšlení postupně přejde do krve. Začnete si všímat těch maličkostí už ve chvíli, kdy se vám dějí – a tím pádem si je lépe užijete. Váš život se tak stane hodnotnějším. Jen proto, že si budete více všímat drobných hezkých maličkostí, které vůbec nejsou samozřejmostí. Neodkládejte to na zítra, začněte už dnes.

TOPlist Zdroj fotografií: pixabay.com, autoři: pezibear, rudyanderson, skeeze

Share Button