Já to zvládnu

Tu vysokou skálu, pod kterou stojím na rozkvetlé louce, znám docela dobře. Už pár měsíců do ní vkládám své strachy, svá trápení, svou bolest. Tam do té pukliny asi metr nad zemí, která je jen o něco širší než průměrná lidská ruka, ale myslím, že uvnitř se rozpíná až k samotnému srdci hory. Nejprve svou bolest zabalím do něžného hedvábí, aby byla pro horu stravitelnější, a pak ji vložím dovnitř. Připadám si trochu provinile. Ten balíček je kouskem mého já a je poněkud zbabělé se ho takhle zbavovat. Ale vím, že se mi uleví, až to udělám. A hoře to neublíží. Hora je mocná. Nechápe moji bolest, ale umí ji zpracovat, přetvoří ji do kamene, který se stane pevnějším. Nejspíš proto je skála tak silná, dostává stále novou potravu. S každým svěřeným trápením je mocnější a pevnější.

Dýchám zhluboka. Přes chřípí mi proudí vůně lučních bylin. Jdu po louce. Je příjemný slunečný den a já celým svým tělem polykám to sálavé teplo. Zvedám ruce a nastavuji dlaně jako antény lapající energii. Jdu pořád dál. Pod bosýma nohama cítím ohýbající se stébla. Rozběhnu se. Běžím jako o závod, zrychluji, zhluboka dýchám a nakonec se šťastně svalím do trloukaavního koberce. Obrůstá mě a vytváří kolem mého těla zelený otisk. Mou hlavu teď obklopuje něžnost lučního kvítí. Zespoda vypadá vyšší, je to úplný prales barevného potěšení. Připadám si tak maličká. Bezvýznamná. A zároveň důležitá. Jsem součástí toho všeho. Patřím sem. Vrůstám do země. Najednou mě něco chytí za ruku. Úlek. Moment dezorientace. Otevírám oči.

Nade mnou stojí máma. Vůbec jsem ji neslyšela přicházet. Sundavám si z uší sluchátka. Z miniaturních repráčků teď slyšíme relaxační hudbu obě dvě.

„Ahoj, beruško, už jsem doma. Dneska mi to vyšlo dřív…“ Mamka mi dává pusu. „Co to posloucháš?“

„Medituju. Dneska jsem… běžela po louce.“ Bylo to nádherné, ale vyprávět o tom nedokážu. Zlomí se mi hlas.

Maminka mě bere za ruku. Neříká nic, ale prozrazují ji její oči. Dívám se na ten známý výraz utrpení a dochází mi, co je jeho příčinou. Ráda by mi pomohla, ale nemůže. Nechci jí způsobovat bolest. Nechci se dokola litovat. Chci být ta holka na louce, uvolněná, šťastná, vnímavá. Musím se posunout dopředu… nemůžu se pořád vracet, nemůžu pořád přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby…

„Já to zvládnu, mami,“ uklidňuji ji. A zároveň také sebe. Je těžké si dát takový slib. A bude ještě těžší ho dodržet. Ale musím se o to pokusit. Musím. Nechci se pořád jen ohlížet zpátky. Já to zvládnu, opakuji si v duchu pro sebe. Je fajn si představit ten pocit vyrovnanosti, který bude následovat, až se to stane. Já to zvládnu, říkám si tedy ještě jednou, vdechuji to přesvědčení do sebe. Zvládnu to. V duchu se vracím na louku. Teď neběžím, sedím na vozíku. Rozhlížím se kolem sebe a vnímám své pocity. Překvapeně si uvědomuji, že louka voní úplně stejně jako před chvílí. I slunce úplně stejně hřeje. Je mi tu vlastně pořád stejně fajn.

„Žádná situace není tak strašná jako to, co si o ní myslíme,“ řekl mi před několika měsíci můj lékař. Tenkrát mě tím dost naštval. To se mu to kecá, myslela jsem si, když jemu se nic takového nestalo. Ale možná že se mu stalo něco stejně bolestného, kdoví. Nezáleží na tom. Důležité je, že já už se litovat nechci. „Chtěla bych jet zase někdy na chatu,“ vyslovuji přání a je mi jasné, že je to od nehody první smysluplná věc, po které toužím. A také první potřeba jít někam ven, nestydět se, nezávidět ostatním jejich normálnost. Jo, pořád se trochu bojím, co to se mnou udělá. Ale ještě o kousek víc se těším. Louka za chatou je totiž hodně podobná té z mojí meditace.

Maminčin výraz je najednou docela jiný. Radostnější a bojovnější než před chvílí. „To je skvělý nápad,“ říká rozhodně a vlepí mi pusu. „Jen zavolám tátovi a hned vyrazíme.“

Zdroj fotografie: pixabay.com (autor PixelAnarchy)

TOPlist

Share Button