Někdo se směje

Při zběžném pohledu z dálky nevidíte ze zahradníka nic než zadek, líčí Karel Čapek ve své knize Zahradníkův rok, jedné z mých oblíbených. Přestože tu očividně chybí prý tak nezbytně nutný příběh, tuhle fejetonovou knížku si přečtu klidně zase znovu. Bavím se.

zahr

Pokud se týče flóry okenní, je dvojí; chudá a bohatá. Ta u chudších lidí je obyčejně lepší; krom toho těm bohatším zpravidla zajde, zatímco jsou na letním bytě, konstatuje spisovatel a já si najednou uvědomím, že mě u toho čtení cosi ruší. Někdo se tu hlasitě směje. Aha, tak to jsem já, to je v pořádku.

Trochu se mi ale přitom i zasteskne po hrabošení v hlíně. No co, už brzy, vždyť to bláznivé počasí nás zahrádkáře vpustí do ráje za chvíli, vždyť kvetou sněženky. Těším se. Ale pro přírodu to dobře není a připouštím, že bych si tu pohodičku v zablácených holinkách odpustila, jen aby nemusely kytičky takhle bláznit. V blázincích je hrozně málo místa a také s návštěvami tam by se mi to  dost komplikovalo. Mám raději kytičky doma. Schválně, co na to říká Čapek„Ani leden není pro zahradníka dobou nečinnosti,“ říkají zahradnické příručky. Zajisté nikoliv; neboť v lednu zahradník hlavně pěstuje počasí.  S počasím je totiž zvláštní věc; nikdy to s ním není v pořádku.

Tak to ovšem vše vysvětluje. Uklidním se a jdu si do sklepa pro hlínu, co mi zbyla ze sezóny. Jen co napadne alespoň pár vloček, zasadím je a vypěstuji z nich pořádnou zimu. Nevím, zda to stihnu letos, ale příští rok by se mi už mohl urodit pořádný sněhový mrak.

Zdroj fotografie obrázku Josefa Čapka: paichl.cz

Recenze této knihy: http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=6952


TOPlist

Share Button

Klidně můžu být i závodník F1!

AOS 07

Co asi tak člověk potřebuje umět k tomu, aby se mohl přihlásit do automobilového orientačního závodu? Vědět, kde je na mapě sever a umět otáčet volantem, říkala jsem si, když jsem známým z legrace přikývla, ať nás tedy příště na ten závod taky přihlásí.

Ty chceš na automobilový orientační závod?“ divil se manžel. „Rád bych ti připomněl, že právě včera ses mě asi po dvacáté ptala, jestli je spojka ten pedál uprostřed.“

Řídit budeš ty, já budu jenom navigovat,“ ubezpečila jsem ho.

Očividně se mu ulevilo. „Fajn. Aspoň to přežijeme.“

Přečtěte si tu odpověď znovu. V podtextu znamená, že není důvěřováno ani mým navigačním schopnostem. Tsss! „Já vždycky když zabloudím, nakonec někam dojdu! Itinerář mi přeložíš do češtiny, dáš mi správně do ruky mapu, a pak už to jenom budu číst.“

Fajn. Já jen, že na dovolené ses nás pokoušela navádět po železnici.“
To byla pravda. Ale stalo se to už před lety a od té doby jsem orientaci v mapě značně vypilovala. Kromě toho, můj manžel mě už zná a moc dobře ví, že nejlepší způsob, jak ze mě vymáčknout maximum, je dát najevo nedůvěru v mé (ne)schopnosti. Zburcovala jsem všechny své síly. Denně jsem si opakovala výrazy „pravá, levá, vpravo, vzad“. Naučila jsem se převádět centimetry na kilometry.

Kamenem úrazu bylo, že jsem si sehnala učebnici itinerářových značek a zkušebních tras. Než jsem začala autohaťmatilku studovat, ještě jsem si pořád pamatovala, která je pravá a levá a jaký je rozdíl mezi hlavní a vedlejší silnicí. Pod horou delikátních rozdílů mezi „mapovými“ a „reálnými“ příkazy, stojící na pravidlech pro jednoznačné a nejednoznačné výjezdy, a to už vůbec nemluvím o slepých mapách, výjimkách a výjimkách z výjimek – pod tím vším se mi vidina závodu začala rozplývat v reálné (ne mapové!) mlze.

Tak co? Už tomu rozumíš?“ ptal se mě manžel večer před závodem.
„Ta učebnice je šunt,“ rozčilovala jsem se u jednoho testu. „Jedu úplně dobře, dodržuju všechny pravidla a stejně to nevychází. Maj tam jednu chybu za druhou, jinak to není možný.“

Zítra to můžeš reklamovat u pořadatele.“

A je to tady. Závod. Na startu první zatěžkávací otázka. Nabídku A) „dobrou radu“ jsem vyloučila rovnou. Dlouze jsem zaváhala mezi B) „itinerář a frťana za deset kaček“ nebo C) „frťan zdarma“. Jsem úsporný typ. Nakonec jsem ale odolala reklamnímu triku a zvolila správně B). Mohlo se vyrazit.

Cesta ubíhala poměrně rychle a až na pár rozčísnutých slepic vše bez zádrhelů. S překvapením jsem zjistila, že orientace v mapě mi nedělá potíže (když míříme ze severu na jih, pokládám si ji vzhůru nohama), mnohem těžší mi připadají vložené soutěžní úkoly. Kolik stromů vysázel u rybníka František Dobrota? Broukám melodii, ale ne a ne si vybavit slova. Vzdáváme to a pokračujeme dál.

V části trasy, která se projíždí podle fotografií, velím přibrzdit. A tak se takhle řítíme třicítkou, zatímco za námi se tvoří několikakilometrová fronta vztekajících se řidičů. Ne, nejsme debilové, jenom hledáme dům podle obrázku v itineráři, ty inteligente!

Báječný výlet, vážně. Takový originální.

Konečně cíl a my spokojeně zasedáme k pivu a pečenému prasátku.
„Tak co? Jak jste jeli?“ pokládají nám otázku soutěžící, po dvou hodinách čekání v cíli již značně rozveselení.

Výborně,“ hlásím pyšně svým konkurentům, adeptům na vítězství. „Nevěděli jsme si rady s nějakými úkoly, fotky jsme taky všechny nenašli, ale jinak jsme udělali jenom jednu chybu.“

Zasmáli se. „Jste začátečníci, tak si ještě chvíli můžete tu naivitu dovolit.“
Pak se začala probírat cesta.
Proč se jelo tím směrem a ne jiným, proč ne rovnou, ale oklikou. A už to začalo. „Tak tudy jsme nejeli,“ připustila jsem. A za chvíli: „A tudy taky ne…“

Za pár minut se z jedné chyby vyklubalo dalších pět.

Kolik jste napočítali topolů?“ dostali jsme zase otázku.

Se závistí k těm, kteří hit znají, líčím, že jsem si nemohla vybavit text.

„Ty topoly jste měli spočítat u cesty.“

Aha. No, tak to teda zapijeme. Ten svůj úspěch. To své třicáté první místo.

První z poslední desítky,“ chlubí se manžel, spokojený, že jsme nezabloudili a autíčko je celý.

Příště budeme lepší,“ slibuji mu a v duchu si říkám, že to „příště“ je stejně úžasné slovo. Vejde se do něj tolik plánů a představ! Člověk může být klidně závodník formule jedna, když na to přijde. Ale až příště!


TOPlist

Share Button

Zpřeházet to

Rekonstrukce textu je výborným tréninkem tvůrčího psaní, protože se při této práci s textem učíme správně chápat jeho strukturu, logiku, posloupnost.

Úkol při rekonstrukci v podstatě zní: vybrat libovolný text a pak ho přepracovat tak, aby nadále obsahoval většinu původních slov (v libovolných tvarech – je možné skloňovat, časovat), ovšem změní se pořadí slov. Můžete buď pouze zpřeházet pořadí vět, ale to příliš velký trénink nebude, nebo – což je daleko lepší a také pracnější – text uspořádat zcela jinak. Aby se to povedlo a jednalo se skutečně o tvůrčí práci, je povoleno:

– zcela vynechat, vyměnit či přidávat zájmena, předložky, spojky, citoslovce, v případě nutnosti i další druhy, ale nejvíce pozor u sloves a podstatných jmen, abyste už nevytvořili docela jiný text, zachováno by mělo být alespoň 75 % původních slov nebo jejich kmenů,

– měnit slova, je-li to nutné kvůli změněnému slovosledu, a to tak, že u nich zachováme kmen slova, tzn. že nejenže měníme pády, ale můžeme měnit i slovní druhy (břinkot – břinklo to).

Podmínkou je, aby obsah zůstal maximálně podobný tomu původnímu a měl totožný nebo takřka totožný význam.

Příklad původního textu k rekonstrukci:

Arnošt Lustig

Démanty noci… (z povídky Začátek a konec)stažený soubor

Oblohu začaly česat proudy reflektorů. Dunění houstlo. Nebe se chvělo, jako kdyby někde vysoko někdo po slupce oblohy, svrchu, přecházel a válel před sebou těžké petrolejové sudy.

Rekonstrukce:

Dunění chvělo nebem. Válelo před sebou těžké petrolejové sudy. Proudy reflektorů houstly. Jako kdyby někdo přecházel po slupce oblohy a začal ji svrchu česat. Někde vysoko…

 Zdroj fotografie obálky: databáze knih


TOPlist

Share Button