Kdo přišel poslední?

rkVYPseT_400x400Čekárna praktického lékaře.

Koženková sedadla, co s takovou chutí přilínají k sedince, jsou do posledního místa obsazená. Hned dvě zabírá jedna prostorově výraznější dáma.

U dveří stojí hejno supů lačných dobývat zemi zaslíbenou – sesternu. Ačkoliv se ve středu futer nachází obrovitý nápis NEKLEPAT, občas zkusí jeden z těch nedočkavců vyťukat správný kód. Je to zbytečná snaha.

Po pozdravu vyšumělém do prázdna vyslovím otázku. „Prosím vás, kdo přišel poslední?“

Zatímco většina osazenstva civí kamsi do mimoprostoru, jakási mladá dívka se projeví pohotově. „Přeci vy.“ Zřejmě to bude studentka filosofie.

Za sebou registruju anonymní škodolibé uchechtnutí.

I mně to připadá k smíchu. „Myslím poslední přede mnou samozřejmě,“ připouštím, čímž zoufale tahám z bryndy pověst své inteligence. Tak fajn, to by snad na můj účet stačilo… s nadějí se rozhlížím, kdo se přihlásí, ať to můžeme smáznout a zapomenout.

Řešení slovní hříčky sice probudilo i ty největší spáče, muž s berlí navykle zívá: „Jak to dopadlo?“ Přesto se do konkursu na posledního žádný aktivista nehlásí. Jeden po druhém pokukují, tváří se fučíkovsky. Nejistě přešlápnu. No, takže asi nikdo…

Vtom jakýsi udavač označí za posledního pána z chumlu u dveří.

„Ale já jdu jen na injekci,“ zprošťuje se nešťastník obvinění.

Pro změnu se, k velkému překvapení všech, přihlásí hned dva dobrovolníci. Se zájmem a potěšením sleduju, jak v rámci spravedlnosti svůj domnělý zločin rekonstruují. „Když jsem přišla já, tak tady byli…“ – „Ale kdepak, tak to být nemůže, protože…“

Nakonec se záhada vyřeší a viník je spravedlivě odsouzen – paní s velkými náušnicemi a indiánskou kabelou mi teď musí přede všemi nahlas říci: „Takže půjdete po mně.“

Po této vzrušující detektivní vložce se chod čekárny pozvolna vrací k normálu. Lidé v místnosti zase pomalu vadnou do svých předešlých hromádek neštěstí.

Občasné šoupnutí nohama, zakašlání.

Letmo si osazenstvo prohlížím. Studentka filosofie se tváří jako skromná světice – no, nevím! A kolik asi váží ta maxižena? A jak se proboha váží? Na jedné nebo obkročmo na dvou vahách? No a ten chlap s brýlemi, ten má úžasný vachrlatý nos! Jak napěchované vosí hnízdo.

Nakonec se ale nejzajímavějším předmětem na pozorování stává paní s velkými náušnicemi, co přišla poslední přede mnou – nevydrží v klidu. Studuje už třetí časopis zdravotní pojišťovny, který si půjčila ze stolku. Co chvíli otočí další stránku. Buď má kurs rychločtení nebo prohlíží obrázky. Za pár minut magazín odloží a natáhne se k pyramidám letáčků. Ten o kapkách do nosu si důkladně prostuduje, ale ten o vložkách proti úniku moči rovnou složí do své indiánské kabelky. Rozhlédne se, zda si někdo nevšiml – uhnu pohledem. Ale vím o všem, co se děje dál. Sotva dotyčná docvakne zapínání, už brašnu opět otevírá, aby z ní vytáhla zdravotní kartičku. Chvilku ji obrací v ruce, pak si se zájmem čte její obsah (možná uvažuje o změně svého jména), nakonec si dokladem začne klepat do dlaně. Po chvíli přestane a zamyslí se… Stopky hlásí sotva minutu, když se žena znovu natáhne k časopisům.

Kromě ní se v místnosti nikdo nehýbe. Všichni otupěle, v netečném souznění sledují její počínání. Jediný běžící televizní program v muzeu voskových figurín.

Každým okamžikem se z té které strany musí zákonitě ozvat chrápání. Ale nic. Kupodivu stále nic.

Tichou místností vesele cinkají ženiny obrovské náušnice, změť korálků. Už se jí nechtělo číst, tak teď urovnává prospekty. Časáky dokonce řadí podle názvů a čísel. Zdravotní pojišťovny jdou ještě dobře, ale bulvár se zoufale brání utvořit komínek. Z úhledné hromádky vystrkují ti ošuntělí zoufalci své zohýbané rohy a vytržené listy.

Když si po dlouhé době cinkrlátková dáma opět sedne, jeden z pozorovatelů nad tou vykonanou prací účastně odfrkne.

Potom šok. Zničehonic sem z chodby vcupitá malé, sotva dvouleté dítě. Chvíli se rozhlíží, pak kolíbavě mine všechny ty nezajímavé tváře a neomylně zamíří k jedinému předmětu vhodnému zkoumání – stolku s papíry. Něco si pro sebe žbrblá a plác do hromádky! A plác do druhé! Listy se rozletí, až jich pár spadne na zem.

Řekne někdo něco? Ne. Dokonce i naše čtenářka tu zkázu jen bezmocně sleduje.

A právě když se dítě s vervou vrhne na podrobnější studium doporučovaných medikamentů, jeden z papírů si zmuchlá k ústům, přiběhne jeho matka. „Co to tady děláš? Fuj! Okamžitě to polož! Víš, co tam je bacilů? Každej na to sahá! Mazej zpátky!“ Odvede budoucího doktora pryč.

Pohledy všech se upnou k ženě s indiánskou kabelkou. Zdá se, že i jí došla energie: jen zkoprněle hledí na tu spoušť. Až po chvíli sklopí pohled ke svým kontaminovaným dlaním – a pro jistotu je utře aspoň do kalhot.

Konečně se otevřou dveře sesterny!

Okamžitě nastává smršť. Paní s astmatickým záchvatem přestane kašlat a dá se do běhu. Skuhrající muž jí berlí zatarasí cestu a ocitne se nejblíž cílové pásky. Nakonec ale zvítězí drobná nenápadná babička, která ladně přiskočí ke dveřím z boku a předběhne pána na injekci: „Jsem tu už od rána.“

Sezamova jeskyně se opět zavře.

„Viděli jste to? Vždyť ani nejdu k doktorce,“ stěžuje si odstrčený masochista.

Brejlovec s vosím hnízdem zahučí: „Už jsem tady půl hodiny. Důchodci si tam choděj povídat a já na tohle nemám čas. Musim do práce.“

Studentka filosofie podotkne, že to musíme všichni. Takže to asi nebude studentka filosofie.

Vstoupí nová oběť. Zajímá ji, kdo přišel poslední. „Já,“ reaguju rychle. Na své tváři cítím studentčin pohled. Ne, ponaučení se opravdu nekonalo.

Náš nový přírůstek nedokáže náležitě ocenit mou ochotu ke spolupráci a přikývne, jako by moje přiznání byla samozřejmost. Pak náhle vyjekne, až všichni nadskočíme: „Jééé, ahóój, co ty tady?“ A zamíří k astmatičce.

Mezi ženami dochází k hlučné výměně informací. Rychlost by záviděl i robot číslo 5. Kompletní zpravodajství z domova i zahraničí. Za ten kašel může kouření. Zastávku za koupalištěm chtějí zrušit. K snídani jsou nejlepší kuličky s mlíkem. Oprava řemene na automatce vyjde nejmíň na tisícovku. Už několik let v televizi nedávali Angeliku. Děti v pubertě by se měly věšet za nohy do průvanu. Soused z prvního patra si zlomil nohu při pádu z balkónu, když – a to mi uteklo, protože přišla druhá povodňová vlna.

Tentokrát se do sesterny prorval pán na injekci a muž s berlí. Kašlající paní se kvůli momentálně zahlcenému harddisku vzpamatovala příliš pozdě. „Ten pán mě předběhl,“ odchrchlala, aniž by použila kapesník. Dáma XXL sedící naproti ní ho teď naopak použít musela.

Pan Vosí hnízdo začal láteřit. Tentokrát naplno. „To snad není pravda! Každej si tu dělá co chce! Předbíhá! Potom tam je deset minut! Já na tohle nemám nervy!“

To jsme si všimli.

Studentka filosofie přehodila nohu přes nohu a podle soustředěného výrazu, upřeného na podlahu se dá předpokládat, že začala počítat dlaždičky. Usedám vedle ní na uvolněné místo po muži s berlí. Nakonec kdoví, třeba je inteligence nakažlivá.

Nosák rozzuřeně přechází po místnosti. Jednou, dvakrát, třikrát….fíha, desetkrát! A pořád ho to baví? To už nachodil takových padesát metrů. Schválně, jestli vydrží kilometr! To by musel přejít ještě… moment, bez Kalkulyho přístroje to nejde tak rychle…

Ale ne, škoda… Po tři sta metrech odpadl.

Pro něj však právě tak akorát, aby se stihl zařadit mezi supy v přední linii a vnikl na dobývané území dřív, než se kdokoliv vzpamatuje.

Astmatička zvedla prst a ukázala za ním. „Kam šel? To je nespravedlivý!“

Zbytečné rozčilování. Stížnosti bez kolku se házejí rovnou do koše.

Studentka filosofie už zřejmě dopočítala svou slovní úlohu. Zvedla hlavu a vysvětlila: „To máte jedno, celý život je nespravedlivý. S tím se už musíme nějak vyrovnat.“

Jsem teď její pravá ruka, tak souhlasně kývu.

Nikdo zatím netušíme, že nás čeká ještě jedna zkouška. Když se do ordinace konečně protlačí paní s kašlem, dveře do sesterny se za ní záhadným způsobem přilepí. Neotevírají se. Nikdo nevychází a ani není vpuštěn dovnitř. Nějaký nový, klinicky neověřený druh zácpy. Možná bychom měli jít ven a zkontrolovat okna.

V čekárně už není co objevovat, ani pro mě. Celé osazenstvo i stavbu močového ústrojí z plakátu znám nazpaměť. Dlaždiček je přesně čtyři sta dvacet, z toho tři prasklé. Co dál?

Civím na hodiny, jestli nepřestaly tikat. Možná jsme se propadli časem a uvízli v nicotě. Ale ne, vteřinovka se kupodivu pořád pohybuje. Žijeme.

Letmo mrknu na studentku. Zkameněle civí z okna. Nebo stejně jako já kontroluje, zda mezitím nebyl okolní svět unesen do jiné dimenze.

Už nevím, jak si sednout. Starostlivě střídám polohy, aby se mi na těle neudělaly proleženiny. Opřít záda o opěradlo a natáhnout obě nohy. Po chvíli je skrčit a přeložit pravou přes levou. Pak obráceně. Ignorovat zvuk, který při pohybu sice vydala sedačka, přesto podezření padlo na zadní část mého těla. Nahnout se dopředu a složit hlavu do dlaní. Vydat zákaz keců kručícímu žaludku a omluvně se usmát. A konečně příležitost znovu zkontrolovat hodinky – hmm, je jenom o tři minuty víc než před hodinou!

Pavlačová drbna, co přišla po mně, vykazuje abstinenční příznaky. Začíná si povídat sama se sebou. „Co tam asi dělají tak dlouho? Ten kašel zas tak hroznej nebyl…. Že by si tam jenom povídaly? No, příbuzný rozhodně nejsou, to bych musela vědět. Ale třeba tam Magda dostala záchvat nebo tak něco.“

Náš nečerstvější přírůstek, mladík s dvoubarevným ježkem na hlavě, se projeví jako humorista. „Tak to ji nejspíš operujou.“ A jízlivec. „Anebo už čekáme na černý havrany!“

Povídalka ho přetáhne kabelkou. (To kecám, ale v jejích představách to proběhlo určitě.)

Naštěstí se z ordinace konečně opět ozvou zvuky. Všichni napínáme sluch. Že by hlasy?! Zdá se, že ano. Někdo to teda určitě přežil!

Pohledy všech se soustředěně upírají ke dveřím. Odhaduju, kdo z nás k nim vyskočí první. Studentka ne, přes svého ducha by to měla příliš vysoko, to spíš drbna, ačkoliv ta je zase na řadě až po mně. Možná, když se rozhoupe včas, tak to stihne ta pokrevní příbuzná mýtického Goliáše.

Napjaté ticho opět přeruší ježatý věštec. „Poobědvám svůj recept na hemeroidy, jestli teď sestra neoznámí, že máme jít všichni domů, protože už nikoho dalšího nevezmou.“

Poměrně lákavá výzva k sázce. Zdá se, že s ní zaujal i studentku filosofie, která v mladíkovi bleskurychle identifikovala pozemšťana shodného typu a zřejmě prvně od velkého třesku se zasmála.

To není moc vtipné, to se klidně může stát,“ odmítá připustit tu apokalypsu klepna.

A pak se pohne klika a z oslnivého obdélníku světla se jako posel svatý vynoří sestřička. Její zázračné slovíčko „další“ způsobí, že nám zase začne tělem normálně kolovat krev.

Zdroj obrázku: twitter.com

TOPlist

Share Button

Tahání za dvojsmysly

Užívání dvojsmyslných výrazů, vět i celých příběhů oživí každý text a každou beletrii. Dvojsmysly dodají každému dílu příslovečnou šťávu, špetku tolik potřebného koření, humoru a vzrušení. Pozor, dvojsmysly však nemusí být vždy jen erotické, je to jakékoliv slovní spojení, které se dá pochopit dvěma způsoby. Efekt se dostavuje záhy: čtenáře pobaví, když pochopí, že při druhém významu dostává text docela jiný smysl. Dvojsmysly se zkrátka vyplácí. Bystří čtenářovu pozornost, baví ho. Jen se to nesmí přehnat, text by se stal nesrozumitelným.

Tolik po ní toužil, že až nemohl spát. Celou noc myslel jen na ni, televizi značky…“ mohla by znít reklama využívající dvojsmysl. V románě často používáme vtípků a nedokončených vět, ze kterých čtenář vycítí výzvu. Zapoj svou fantazii nebo…! Potěší samozřejmě také ironie: „Tak tchyně dneska odjela. Bude se mi stýskat!“ A pokud se tak neděje příliš často (nesmíme čtenáře otrávit), nevadí ani použití běžně užívaných frází, nejlépe trefně zasazených do textu: „S překvapením si uvědomil, že zatímco v posteli je sám, vstávají dva.“

Někdy se autoři snaží čtenáře úmyslně mást. Chtějí, aby danou věc čtenář pochopil jinak, než jak ji nakonec vysvětlí sám. Triku tahání loutek za provázky se používá především pro stvoření napětí a v detektivkách autor nejednou pomocí dvojvýznamových vět mystifikuje či vyloženě zatají důležitý moment či důkaz, aby byl vrah odhalen až na konci. Podobného efektu lze přirozeně dosáhnout i v textu zcela nekriminálním.

Vstávej, miláčku,“ promluvila něžně k zarostlé tváři na vedlejším polštáři. „Co si dáš k snídani?“ zeptala se, ale aniž by čekala na odpověď, naložila na talířek sušenky a připravila kysanou smetanu. „Tak pojď už, nebo odejdu a ty budeš zase snídat sám!“ Teprve teď kocour zavrněl a pomalinku, s ladným protáhnutím, se vydal na průzkum.


TOPlist

Share Button