Život je tragikomický

S jakým člověkem si raději poklábosíte – s pesimistou nebo optimistou? Přirozeně že s optimistou, všichni se rádi bavíme, odpočineme si od svých starostí. A nezáleží na tom, že nám i pesimistovy názory mohou někdy připadat zajímavé. Stejně raději strávíme víc času s tím, s kým se můžeme uvolnit, pobavit se, zasmát.

V tvorbě to platí úplně stejně. Jistě, může nás zajímat odborná literatura, určitě nás nadchne napínavá detektivka, překvapí důmyslná sci-fi, ale obecně vzato se budeme s největší chutí  stejně vracet k takové literatuře, u které jsme si odpočinuli, která nás pobavila. A když vám nyní položím otázku: Jakým způsobem relaxujete? Hromádka různorodých odpovědí bude mít jeden společný faktor: když zapomínáme na starosti, podaří se nám uvolnit, bavíme se. Autorův cíl je tedy ČTENÁŘE POBAVIT.

Dosáhnout toho lze několika způsoby, ale dva jsou nejzásadnější. Ten těžší spočívá v tom, že dílo musí zaujmout něčím jedinečným, musí čtenáře vtáhnout a nepustit. Ten lehčí, snadněji aplikovatelný, závisí na zdánlivě jednoduché záležitosti: humoru. Pobavit se u knihy zkrátka znamená se u ní zasmát, třeba jen tichým vnitřním zachvěním, ale zasmát. Protože když po dlouhém únavném dni odložím na noční stolek knihu, u které jsem se zasmál, velice se rád budu k ní a k jejímu autorovi vracet.

Někteří autoři zveličují čtenářovu potřebu smíchu natolik, že dokonce tvrdí, že nejideálnější stav nastává, když autor dokáže zlehčit i zcela vážné záležitosti. Vedli jsme na toto téma spor (a nedořešili jsme ho) na jedné přednášce s Michalem Vieweghem, jenž natolik cení ironii, že prý i když muž vyznává ženě lásku, vyplatí se to vzápětí popřít nějakým bonmotem. Nezdálo se nám to. „To ale potom nic není doopravdy,“ popírala jedna z posluchaček, zřejmě stejně jako já milovnice dramatu.

Nejde o to, aby se upravovala pravda, ale spíš o jisté vyvážení zoufalství a radosti. Vložit za smutek naději, smířit se s údělem, který nás celý život vynáší nahoru a zase pouští dolů. S podobnou nadsázkou popisoval Arnošt Lustig i hrůzy druhé světové války, např. v jinak strhující povídce se zmíní o smrti svého otce způsobem: „táta vyletěl komínem“. Všimněte si, že i v tomto na první pohled lehkovážném tvrzení existuje smutek chlapce, který ztratil otce – a hlavně jak. Něco na na těch tragikomických příbězích zkrátka je, slaví úspěch dost často. Zapisují se do srdce zřejmě ze dvou důvodů: mají hluboký podtext a ještě dokáží povznést. Mají ho rádi čtenáři, autoři ale i diváci a herci. Cituji slovy herečky Niny Divíškové: „mám nejraději role tragikomické, protože život je tragikomický.“

Cvičení na doma: popište jakoukoliv tragikomickou situaci.

TOPlist

Share Button

Jaké používáte fráze?

Časté užívání klišé jsou velice častou chybou začátečníků a někdy i zkušenějších autorů. Text přitom s omšelými frázemi ztrácí na přitažlivosti. (Mimochodem i samotný výraz “omšelá fráze” spadá vlastně také do klišé).

Přiznávám, že se sama občas neubráním a napíšu „připadal si jako ve snu„, ačkoliv správně bych takové výrazy měla nahradit svým vlastním popisem, např. „realitu vnímal jako vzdáleně neskutečnou pravdu, jež se ho nedotýkala„. Když text dokončím, snažím se ale takové výrazy vychytat a vypilovat. A co vy? Zamysleli jste se už někdy nad frázemi, které používáte? Zkuste je vyhledat ve svých textech a nahradit je svými slovy. Uvidíte, že se po takové očistě vaše tvorba rozzáří svým novým pojetím. Jistě naleznete spoustu úžasných metafor. A pokaždé, když se vám podaří nalézt neobvyklé slovní spojení, popíchne vás to k další práci a novému nápadu.


Ale
všeho s mírou, jak se říká v jednom profláknutém klišé. A tak moji úvodní řeč, prosím nechápejte tak, že musíte bezpodmínečně vymýšlet složité abstrakce. Většina běžných čtenářů ostatně ani neočekává hlubokomyslné filozofické konstrukce. Spíš jen krátká, nejlépe zároveň vtipná, zamyšlení.

Ale i docela prostě, bez použití klišé a přitom jedinečně, lze popsat určitou situaci. Zohlednit musíme i styl našeho díla. Pokud váš moderní román pojednává o pubertálním adolescentovi, který mluví nespisovně a je otrávený vším kolem sebe, nemůžete napsat že „realitu vnímal jako vzdáleně neskutečnou„, váš popis se musí hodit k obsahu vašeho díla, jinak by vaše vylepšení bylo vytržené z kontextu a na čtenář by působilo jako rána pěstí. V takovém románu by se hodilo třeba „nechápal vo co go“ apod. (I toto vyjádření však již zavání klišé.) 


Zkrátka jestliže prodavač tvrdí, že zákazník je jeho pánem,
autorovým pánem je čtenář. I proto bychom při psaní neměli myslet na sebe, potažmo na budoucí úspěch, který by nám naše dílo mohlo přinést. Jakmile se totiž snažíme ukázat čtenáři víc to, jak jsme geniální, než vlastní příběh, musíme počítat s tím, že čtenář náš vedlejší úmysl odhalí – začne nás považovat za otravného patrona. Četba ho začne nudit. Spisovatel však přeci píše hlavně proto, aby pobavil či poučil. Touží po tom, aby se lidé u jeho tvorby nenudili. A nechce, aby o něm kolovaly zprávy, že má v hlavě vakuum, protože už i místo toaletního papíru používá  slovník cizích slov.


Úkol: nahraďte jakákoliv zažitá klišé svými popisy.

Např. přežvykovala jako kráva = pant se jí kymácel zleva doprava 

        zrudla jako cudná panna = její pleť jako by odrážela západ slunce


TOPlist

Share Button