Mít svůj poklad

Zatímco Harpagon si lakomě šušnil své zlaťáčky, my autoři bychom si po jeho vzoru měli rozšiřovat, schraňovat a ovšem na rozdíl od Harpagona vystavovat na odiv světu svou slovní zásobu. Čím bohatší jsme, tím lepší! (Harpagon by alespoň v tomto bodě jistě souhlasil.)

Svou aktivní slovní zásobu můžete rozšířit jen tak, že ji budete co nejvíce používat. Docílit toho lze při řečnických i slohových cvičeních (např. s pomocí knihy „Mluvte jako mluvčí“). Trochu pomáhá i zapisování výrazů, které se vám líbí. Osobně si dodnes zapisuji celé úryvky z románů, které se mi líbí. Přináší to navíc výhodu, že lze pak jednoduše a doslovně použít autorův citát, ale také se občas k těmto svým výtažkům vracím jen tak pro radost a čtu si je.

Za nejlepší trénink rozšíření slovní zásoby považuji klasické řečnické cvičení ála „minutu mluv o určité věci“. Cvičení se nejlépe provádí ve skupině či alespoň ve dvojici – lze si tak zpestřit klidně i nudný večer u piva (oficiální hra na tento způsob se nazývá „Aktivity“). Sám samotinký může zase človíček vybírat témata, o nichž má povídat tak, že otevře libovolnou knihu (ne obrázkovou, vy vtipálkové) a zapíchne prst na nějakém slově. A pokud hodně tápete a koktáte, potom si ještě můžete vyhledat první pomoc na internetu, dané slovo zadat do vyhledávače a přečíst si nejprve pár odkazů, v nichž se dané slovo vyskytuje. To pomůže setřídit myšlenky a dodat jistotu a ta šíleně dlouhá minuta se vám bude zdát rázem kratší.

Jako slohový trénink na rozšíření slovní zásoby se používá popis, nejlépe osoby nebo zvířete, jelikož jiná podrobná líčení (jako padesátistránkový popis kanónu od Victora Huga) patří v  literatuře mezi vymírající druh. Než-li tedy začneme popisovat námi vybranou osobu, našeho hlavního hrdinu pravděpodobně, musíme si ujasnit, zda chceme osobu konkretizovat, nebo zda se jedná pouze o nějaký „typ“ člověka (dělník, bezdomovec, ředitel, žena, dítě, milovník zvířat). Od toho se pak naše portrétování přirozeně musí odvíjet.

Platí nějaká pravidla? Např. takové, že fyzické vlastnosti postav většinou nehrají důležitou roli. (Výjimek však jistě známe dost: krásná žena s velkým počtem obdivovatelů, silný muž porážející stromy, drobné dítě, jemuž se ostatní posmívají.) Pokud fyzický vzhled není pro naši postavu důležitý, neměli bychom jej zbytečně prosazovat. Čtenář si totiž rád sám vytvoří představu o tom, jak postava vypadá. A tak třeba v případě, kdy chceme zdůraznit, že dotyčná dívka je krásná, měli bychom dát pozor na důvody, proč onou krásou oplývá – naše hodnocení prsaté tmavovlásky bude připadat krásné jen určité části populace, které se líbí prsaté tmavovlásky. Takže mnohem víc čtenářů oslovíme, když popíšeme dívčí krásu obecněji. Např. slovy jako okouzlující či přitažlivá, nebo nepřímým popisem, imponujícím většině z nás: chová se přátelsky a mile, často se usmívá a je ochotná vždy každému vyjít vstříc.

Mnou vytvořený portrét: Tento Čech zpívá rád. Jeho jméno i hlas je božský. Doma mu proto poletuje spousta slavíků.


TOPlist

Share Button

Mít pozorovací talent

Přirozenost by měla sálat z každého vašeho řádku. Máte-li potřebu psát, pište, ale nenuťte se do toho. Mám zkušenost s tím, že když jsem si stanovila, že dnes napíšu pět stran, i když jsem je nakonec sesmolila, po opětovném přečtení jsem zjistila, že mi ten čas nestál za to. Text působil krkolomně, škrobeně. Asi jako žákovská slohová práce, ne zábavný román.

Příklad popisného způsobu psaní

Žena se vracela domů. Odemkla, odložila klíče a svlékla kabát. Zatímco si zouvala boty, zaslechla nějaké zvuky. Říkala si, co to asi je a plná napětí vešla do pokoje. Tam našla sestřenici s bratrancem.

Přestože obecně platí, že má-li být děj napínavý, musí se použít krátké věty a děj se má popisovat stručně, ne rozvláčně, stejně tak záleží na tom, aby v ději nechyběly emoce.

Příklad prožitého, citového způsobu psaní

Žena se vracela domů. Už když odložila klíče, zaslechla podezřelé zvuky. Co to je? Nikdo neměl být doma! Zvuky vycházely z pokoje. Zaváhala. Vejít nebo ne? Ale co blázním, řekla si pak a s náležitou odvahou otevřela dveře. Ještě v poslední chvíli jí kmitla hlavou myšlenka, že by to mohl být zloděj. Ale pravda se ukázala mnohem jednodušší. Na gauči se tu rozvaloval bratranec se sestřenicí.

Když píšete, snáz se vám budou popisovat situace, jež si dokážete představit, připodobněte si je k něčemu vám blízkému. Když popisujete hádku vzteklého a naopak flegmatického muže, zkuste si v daných postavách představit konkrétní osobu. Vybavte si pocity, jaké máte, když se nad něčím rozčilujete, vybavte si svou bezmoc nad situací, v níž se snažíte něco vysvětlit člověku, který vás ignoruje. A potom si naopak představte absolutní lhostejnost, přivoďte sami sobě pocit otupělosti nad něčím, co vás nezajímá. Např. nesledujete seriál Ztraceni – a cholerik se vás snaží přesvědčit, že Kate je lepší než Juliet. Budete cholerika brát vážně?

Jakmile se umíte vžít do pocitů postav, máte velký kus práce za sebou. Nyní si už jen musíte dát pozor na to, aby všichni vaši hrdinové neměli univerzální povahu, tj. vaší povahu. Vaše postavy jsou osobnosti, se svými přednostmi i slabůstkami, prožívají podobné zážitky, ale nejste to vy. Abyste se nenechali příliš unést, k tomu vám pomohou jen dvě věci:

a) Pozorovací talent.

Možná o něm nevíte, ale já věřím, že ho máte v sobě. Jinak byste neměli potřebu psát. Píšete proto, že vás něco zaujalo, zapůsobilo na vás zvenku, máte potřebu to sdělit. Nebo možná jen sníte, což je ještě lepší, snít se dá o čemkoliv a vás neomezuje realita. Svůj pozorovací talent cvičte tím, že v daném okamžiku „zastavíte čas“: utište své myšlenky, zapomeňte na svoje tělo a sledujte. Krajinu, situace, lidi. Třeba až budete sedět na pracovním večírku a nuda vám rozzívá ústa. Využijte čas tím, že se rozhlédnete kolem sebe a „rozeberete“ si své vjemy ve svém nitru. Zahrajte si na psychologa i na detektiva, všímejte si detailů a povah, zauvažujte nad příčinami toho, proč se vy nudíte a ostatní se baví. Zasněte se a představte si ten mumraj, kdyby ředitelovi spadly kalhoty nebo kdyby si kolegyně vylila na ten zářivě bílý kostým červené víno.

b) Někteří lektoři doporučují psát spíše v ich-formě, která nutí více přemýšlet o emocích. Já jsem toho názoru, že ich-forma, tedy 1. osoba čísla jednotného, bývá někdy pro autora zavádějící. Každá jeho postava má potom jeho vlastnosti, jeho názory. Autor se zkrátka nechává svým „já” unést. Proto myslím, že pokud je vám er-forma blízká a jste začátečníci, bude pro vás výhodnější. Volba první či třetí osoby záleží každopádně I na dalších okolnostech, především na okolnostech příběhu. Ich-forma nabízí hlubší subjektivní pohled, er-forma nám zase může pomoci vidět věci více objektivně, zvenčí.


TOPlist

Share Button