Stavba dialogu

Dialog je velmi důležitým stavebním kamenem prózy. Dialog náležitě oživí text. Bez něho se každá próza stává spíše popisem. Minule jsme si řekli, že při psaní dialogu musíme především ohlídat, abychom ho neošidili a nepletli si ho s divadelním scénářem. Protože se však nic nemá přehánět, pohlédněme nyní na dialog i z jiného úhlu.

Není na místě ani dlouhé rozepisování. Zvláště pokud chceme zdůraznit naléhavost situace a potřebujeme děj urychlit! Opačným pravidlem psaní dialogu tedy je, že se musí odehrávat co nejkratším způsobem, bez zbytečných kliček, popisů a odboček.

Zbytečně zdlouhavý dialog

Vpadli do skladu.

Uf! Tak jsme tady,“ oddychl si on a utřel si zpocené ruce do kalhot, které měl na sobě už od včerejška. Nestihl se na tu důležitou akci ani převléct.

Co dál?“ zeptala se, zvyklá k němu vzhlížet jako k někomu, kdo vždy správně rozhodne.

Kdyby tu nevládla tma, spatřil by její oddané oči.

Vezmeme si, co nám patří,“ řekl a pomyslel si, jestli bylo správné, že ji bral s sebou. Ženské moc mluví, to ví přeci už dávno. Kdovíproč se tím zase pro jednou neřídil!

Náhle zaslechli podezřelé zvuky. Vycházely odněkud zevnitř areálu a mohly znamenat cokoliv. Že by je tak brzy někdo našel, tomu se mu nechtělo věřit. Ne. Dotyčný by je musel vidět, už když přicházeli, ale oni si přeci dávali pozor. Kdepak, muselo to být něco jiného.

Přesně jak předpokládal, strašlivě se vyděsila a potřebovala to komentovat. „Co to je?“ ptala se vystrašeně, zatímco pohledem – jako živou kamerou – pátrala v temnotě skladu. Bez baterky stejně nemohla nic vidět.

Asi kočka,“ uklidnil ji, sám si nejistý nad svou odpovědí. Potom, aniž by si své společnice dál všímal, mírně přikrčený, odvážně vykročil vpřed.

Před nimi se rozkládaly řady a řady regálů. Mezi nimi tma, ve které by se bez problémů krčil i přerostlý tyranosaurus.

Dostatečný dialog, úměrný situaci

Vpadli do skladu.

Uf! Tak jsme tady,“ oddychl si a utřel si zpocené ruce do kalhot.

Co dál?“ zeptala se.

Vezmeme si, co nám patří.“

Náhle zaslechli podezřelé zvuky. Vycházely odněkud zevnitř areálu a mohly znamenat cokoliv.

Pohledem marně zapátrala v temnotě skladu. „Co to je?“ zeptala se.

Asi kočka,“ uklidnil ji, sám si nejistý nad svou odpovědí, a odvážně vykročil vpřed.

Před nimi se rozkládaly řady a řady regálů. Mezi nimi tma, ve které by se bez problémů krčil i přerostlý tyranosaurus.

Akčoliv i tady nám popis děje doplňuje situaci, zároveň jí ubírá napětí. Čtenářovi nezbývá mnoho prostoru pro vlastní představivost, soustředí se na autorova slova, jeho pozornost odvádí mužův vnitřní hlas, zapomíná se bát.

Stejně důležitým faktorem pro stavbu dialogu je používat správná slova. Autoři zde často chybují v tom, že se z důvodu originality obávají slova „řekl“ a jeho synonym. Ta zbytečně zaměňují za jakékoliv jiné sloveso.


Zavádějící dialog

Zítra musím brzy vstávat,“ myla nádobí Klára.

To mě určitě taky probudíš,“ ušklíbl se.

Ani mě nehne. Nařiď si budík!“ třískla hrncem a zavřela vodu.


Přesný a správný dialog

Zítra musím brzy vstávat,“ oznámila Klára, stojící u dřezu.

S úšklebkem vyjádřil nikdy neumírající naději. „To mě určitě taky probudíš.“

Třískla hrncem a zavřela vodu.

Ani mě nehne. Nařiď si budík!“ poradila mu.

V prvním případě se čtenář hned v prvním řádku sám sebe ptá, jak souvisí vstávání s mytím nádobí. Samozřejmě že nesouvisí, mytí nádobí jen dokresluje atmosféru, nemělo by proto odvádět pozornost od dialogu.


CVIČENÍ K LEKCI

Formou povídky, obsahující dialogy, popiš následující situace:

1) hádka s prodavačkou o špatně vrácené peníze,

2) rande na inzerát,

3) tvé setkání s mimozemskou bytostí.


TOPlist

Share Button

Čtivost, základ úspěchu

Způsob, jakým se autor vyjadřuje, je jeho největší hodnota a také nejjistější investice. Jedině tím, jak píše, si získá a udrží své čtenáře. Proto si autor nejprve musí zvolit správný styl, který se navíc nejlépe hodí k obsahu jeho tvorby. Milostný román komerčního rázu odradí přemrštěnou odbornou terminologií stejně jako kriminální příběh se spoustou popisů a bez poutavé zápletky.

O čtivosti příběhu často rozhoduje vyváženost popisů a přímé řeči. Nachází-li se v knize příliš popisů a úvah, často i v případech, kdy nejsou nutné, děj se stává nezáživným. Čtenář knihu odloží dřív, než-li se dostane k jejímu jádru. Naopak příliš přímé řeči potlačuje čtenářovu obrazotvornost. Neumí si představit jednotlivé postavy ani situaci. Používáte-li často přímou řeč, musí se jednat pouze o řeč obsahově silnou.

Příklad kostrbatého a nezáživného textu: Nevěděl jsem, co i o tom mám myslet. V tom, co řekl, bylo něco pravdivého. Ale nechtěl jsem se vzdát, něco pravdy bylo i na mém tvrzení. Možná že má pravdu on. Ale možná že ji mám já. Kdo to má také poznat? Pokaždé má pravdu někdo jiný. Nic není předem dáno, nic neříká, že jeden z nás je lepší či chytřejší. Střídáme se. Jednou zvítězí on, podruhé zase já. Pravda stojí střídavě na obou stranách. Jednou na jeho, podruhé na mé. A s vítězstvím je to stejné.

Autoři často dělají chyby, že se opakují. V této úvaze pomyslný autor několikrát zdůraznil stejnou okolnost a ještě neustále opakoval slovo „pravda“. Nalezne-li takových pasáží čtenář v knize víc, příště si od takového autora knihu nepřečte. Chceme-li daný fakt zdůraznit, musíme jej popsat z jiného úhlu, hledat pro popisovanou situaci nové formulace, improvizovat pomocí metafor a vyhýbat se, pokud je to jen trochu možné, slovesu „být“: V tom, co řekl, jsem vnímal něco pravdivého. Uhodilo mě to přes mé přesvědčení, mou neochvějnost, s jakou jsem předkládal svou vlastní verzi. Zapochyboval jsem. Co když nemám pravdu? Co když není předem dáno, že zas a znovu zvítězím já? Není nakonec spravedlivější, abychom se v úsudku střídavě mýlili?

Příklad nesprávně realizovaného dialogu:

Ahoj, jak se máš?“

Dobře. A ty?“

Hmm. Na tu bídu to jde.“

U mě je to podobné.“

Dneska je navíc takové divné počasí.“

Viď? Ani jsem nevěděl, jestli stojí za to, abych chodil ven.“

Co jsme se z hovoru dozvěděli? Nic. Nejsme schopni identifikovat osoby ani místo setkání. Když se nás někdo zeptá, o čem jsme četli, nebudeme schopni odpovědět. Dialog musí kromě přímé řeči obsahovat i částečný popis situace, pocitů či osob, abychom s nimi vnímali, prožívali všechno, co prožívají i ony:

Ahoj, jak se máš?“ oslovil jsem ho, když jsem míjel jeho zadumanou postavu.

Muž překvapeně zamžikal. „Dobře,“ odvětil „A ty?“

Jeho neurčitá odpověď zněla nejistě. Zřejmě mne nepoznal. S nevysvětlitelnou škodolibostí jsem se rozhodl, že ho trochu potrápím.

Na tu bídu to jde,“ řekl jsem. „U mě je to podobné,“ kontroval. Šikovně se mnou rozehrál šachovou partii! Zároveň jsem věděl, že vlastně nelže, procházel těžkým životním obdobím.

Dneska je navíc takové divné počasí,“ poznamenal jsem a v duchu si stanovil, že je to můj poslední pokus o šach. Pokus podložený realitou. Mezi domy visely mlžné cáry. S přehledem nebezpečí šachu odvrátil. „Viď? Ani jsem nevěděl, jestli stojí za to, abych vůbec chodil ven.“

Jeho vyjádření znělo pesimisticky, přesto mě potěšil podtext těch slov. Neliboval si doma v sebelítosti, ale sesbíral sílu a vyšel na ulici.

Obsahově silná řeč

Veškerou situaci, osoby i děj popisujete v přímé řeči, jestliže píšete divadelní hry, nebo pokud je váš román monologem. U divadelních her drží přímá řeč celý příběh pohromadě, proto by měl mít vnitřní skrytou myšlenku, jež z příběhu prosakuje a drží diváky v neustálém napětí. U monologu se klade důraz na charakteristiku postav. Chuligán vypravuje vulgárně, vědec mluví spisovně a odborně, ďábel se chová zákeřně. Je to jediný způsob, jak danou osobu nejlépe přiblížit a není to vůbec jednoduché.


TOPlist

Share Button