Adrenalin pro všechny, i pro posery

Až do 5. dubna máte možnost navštívit probíhající 6. ročník filmového festivalu Expediční kamera. Na něm můžete spatřit adrenalinové a outdoorové dokumenty zahraničního i českého původu, které vás nabijí chutí do sportu. Ale i kdyby ne, nevadí, nudit se tak jako tak nebudete. Zažijete dobrodružství nanečisto. Expediční kamera nabízí adrenalin pro všecKilian Jornethny, i pro posery.

V dokumentu A Fine Line vám bude představen běžecký rekordman a skialpinista Kilian Jornet, sportovec trhající všechny rekordy, který působí jako hubený skromný klučina. Když se ho prý ve škole ptali, čím chce být, odpověděl, že chce být šťastný. Namítli, že nepochopil otázku, a on na to, že oni nepochopili život. Kilian běhá a pohybuje se po horách od dětství a z téměř hodinového snímku je znát, že právě na vrcholcích hor si tento mladík skutečně plní svůj sen, je tu šťastný. Nebezpečně šťastný, dalo by se říci, neboť Kilianovo fyzické nasazení se pohybuje nad hranicí lidského chápání. Často riskuje. Ale také vybíhá na nejvyšší hory tak lehce, jako by k tomu nebylo zapotřebí nijak zvláštní úsilí – a samozřejmě sklízí jeden rekord za druhým (dobyl Mont-Blanc, 165 km za 20 hodin 36 minut, pokořil Kilimanjaro, 53 km s převýšením 5,8 km za 7 hodin 14 minut a mnoho a mnoho dalších). Ačkoliv bychom kvůli častému riziku měli chuť leckdy o Kilianovi říci, že „je to blázen“, určitě je tento štíhlý běžec a skialpinista inspirativní svým chápáním života bez hranic. Je svobodný. A to je základ vnitřního štěstí nejen jeho, ale nás všech.

Pokud má Kilian Jornet obrovského ducha, pak autor půlhodinového filmu Alegría, Christoph von Toggenburg, má obrovské srdce. Svým sportovním úsilím se pokusil změnit k lepšímu celý svět. Christoph absolvoval na kole 3 200 km dlouhou pouť přes Himaláj s cílem ukázat tamní bídu a získat tak pomoc pro malomocné a mentálně strádající ženy v Indii – což se mu povedlo.

Další půlhodinový snímek And Then We Swam je sestřihem dobrodružné plavby dvou Australanů, kteří se bez přechozí zkušenosti s veslováním přihlásili do veslařského závodu přes Indický oceán. Na trase dlouhé 5 600 km si tak i bez potápění vyzkoušeli, jaké to je, sáhnout si na dno.

Závěrečný dvacetiminutový příspěvek českého původu nazvaný Fyrst upoutá jak netradiční disciplínou zvanou highline (pohyb na 2,5 cm nebo 5 cm širokém popruhu nataženém horizontálně vysoko ve skalách), tak nádherně zvoleným prostředím v neporušené přírodě Islandu. Lineři tu předvedou nejen „chůzi po laně“, ale i další efektní prvky. Kdo má strach z výšek, ten to ocení dvojnásob.Expediční kamera

Pokud byste jako diváci měli dobrodružství stále málo, organizátoři mají připravenou i nabídku dalších filmů, které vám v rámci produkce nabídnou. Zda budete v promítání pokračovat či ne, záleží tedy jen na vás, divácíh. Časy promítání ve vašich městech zjistíte na stránkách Expediční kamery, kde také můžete zhlédnout všechny trailery.

TOPlist

Share Button

Vtip roku

Nejvtipnější vtip? Ten kreslený bude oceněn Českou unií karikaturistů na vernisáži veselé výstavy v Galerii ve věži Novoměstské radnice v Praze 1. dubna. To není apríl, to je vtip!

Tím nejlepším vtipem roku 2014 byla odbornou porotou vyhodnocena koláž Pavla Taussiga (viz níže). Na výstavě ovšem uvidíte mnohem víc, takže přijďte. Ne na každé výstavě je vhodné se smát, tady je to vyloženě účel.

Kreslený vtip roku 2014 - Pavel Taussig

Soutěž pokračuje i letos. Každý měsíc vybírá Česká unie karikaturistů vtip za dané období a zúčastnit se mohou se svými vtipy kreslíři z celé republiky. Uzávěrka každého kola probíhá k 20. dni v měsíci, do kdy můžete poslat tři příspěvky na e-mail: vtipmesice@gmail.com. Každý příspěvek ve formátu JPEG by měl být nazván jménem a příjmením autora a pořadovým číslem.

V únoru si hned dva vítězné zářezy na svou kreslířskou pažbu přimaloval Marek Simon s těmito příspěvky:

Vtip měsíce února 1. místo Marek Simon - banky

Vtip měsíce února 2. místo Marek Simon - Rusky turistaTOPlist

Share Button

Paličkování přináší klid

Krajkářství existuje od 1Paličkování16. století. Svůj největší boom, v němž bylo zdrojem obživy mnoha chudých rodin, má už dávno za sebou; přesto se tato tradice dočkala jistého znovuzrození v posledních desetiletích, kdy se stala náplní volného času mnohých žen. Jana Kořínková je zkušená krajkářka, která si vytváří vlastní vzory, a to nejen pro ploché obrázky, ale třeba i pro šperky. Již mnoho let vede úspěšně kroužky paličkování.

Jak jsi začínala s paličkováním?

K paličkování jsem se dostala díky spolužačce z gymnázia. Řekla mi o Střední uměleckořemeslné škole při Školském ústavu umělecké výroby v Praze, kterou jsem vystudovala a kde jsem se kromě paličkování seznámila také s šitou krajkou, výšivkou a tkaním. Je to až k nevíře, ale snad jsem do té doby o paličkování neslyšela, ani nikoho paličkovat neviděla.

Jak to vidíš s dnešním zájmem o tuto tradiční výrobu krajek? Roste nebo uvadá?

Kroužky s menšími přestávkami vedu od roku 1993, začala jsem s nimi již při studiu a byly roky, kdy jsem měla pro velký zájem více kroužků naráz a roky, kdy byl pouze jeden. Nedá se říci, jestli zájem roste nebo uvadá, spíše zůstávají skalní příznivkyně. Někdo přijde s tím, že se chce naučit základy (plátno a polohod) a vystačí s nimi, někdo se chce naučit více a ten zůstává. Tato práce vyžaduje trpělivost a notnou dávku času, takže u této krásné činnosti vydrží jen ti nejtrpělivější.

Co tě na paličkování přitahuje? Co ti to přináší?

Přitahuje mě možnost seberealizace, možnost vyjádřit se pomocí něčeho krásného, jako je krajka, možnost používat nepřeberné množství materiálů – tradičních i netradičních (papír, plsť, gympa, drátek). Paličkování mi přináší klid, relaxaci, sebevyjádření. Když sedím u herdule, zapomínám na okolní svět a soustředím se pouze na krajku.

Je obvyklé, že si krajkářka vytváří nové vzory? A pokud ne, tak kde je shání?

No, obvyklé to není, začínající krajkářka si podvinek (vzor) sama nevytvoří. Musí umět dobře paličkovat a mít představivost, aby ho navrhla po stránce technické i barevné. Podvinky se dají koupit např. ve Vamberku nebo na krajkářských trzích v Praze, které pořádá Vzdělávací spolek uměleckých řemesel, ale i v různých internetových obchodech specializovaných na paličkovanou krajku.

Jak je tento koníček nákladný? Časově i finančně.

Časově je náročný, finančně – jak se to vezme. Na paličkování je potřeba mít relativně dost pomůcek (paličky, herdule, stojánek, nůžky, ocelové špendlíky, podvinky a hlavně materiál). Stojánek se pohybuje od 150 Kč do 1000 Kč, ale záleží na provedení. Šikovný muž ho zvládne vytvořit za pár korun (dá se použít i tvrdá krabice), herduli si ušije zručná žena sama a v podstatě si pak musí koupit „jen“ paličky, ty stojí cca 26 Kč/pár a pro začátek potřebujete asi 20 párů. Takže základní sada na paličkování vyjde asi na 1000 Kč a to zase není tolik v porovnání s jinými náročnějšími koníčky, ne? Nejsnadněji všechny pomůcky k paličkování nakoupíte na této adrese: http://www.martina-krajka.cz/

Je možné, že bych se paličkovat naučila docela sama?

Záleží na zručnosti každé z nás. Samouk může mít smůlu, že se naučí chyby, které se špatně odnaučují – sama jsem na internetu našla video, kde je postup křížení a kroucení ukazován přesně obráceně. Určitě učení podle knih trvá déle, ale dá se to třeba podle knihy Ručně paličkovaná krajka od Ivy Proškové nebo podle Ivany Domanjové či Lenky Malátové. Já sama bych doporučovala alespoň pro začátek odborné vedení. Pěkný obrázek či šperk se dá při frekvenci 3 hodin týdně zvládnout zhruba po třech měsících chození do kurzu. Takže všem odvážným, které to chtějí zkusit, přeji hodně úspěchů při učení.

Spoustu rad pro začátečníky, návody, tak informace o prodejnách materiálu či kurzech najdete např. též zde: http://www.palickovani.cz/ nebo http://www.palickovani.eu/.

Paličkovaná krajka

         Na fotografiích: paličkovaná krajka na motivy stromu – Jana Kořínková

TOPlist

TOPlist

Share Button