Fenomén fejsbůk

 

O ksichtovníku jsem slyšela své. Je plný úchyláků a stupidních blondýn. Kdo sem jednou vleze, ten už nikdy nebude mít dovoleno odejít, zdejší mafie si ho vždycky najde. Facebook krade soukromí: v okamžiku registrace se počítač změní ve vysílací stanici, špiona, který vás fotí v nejhorších chvílích, aby záhy rozesílal vaše intimní fotografie po celém světě. Vše, co jste kdy dělali či psali na počítači, i kdyby to už bylo smazané, je náhle veřejným tajemstvím. Všechny soukromé zprávy si můžete následující den přečíst na idnes. Vaše jméno i s fotkou se zítra může objevit na seznamu teroristů hledaných FBI.

Přesto prý dokud nemáte na facebooku založený svůj profil, jako byste neexistovali. Kdo nemá facebook, není nikdo. Vir facebooku přitom už napadl úplně všechny generace. Mladí nechodí na flám, aby tam byli, ale aby měli hodně nových selfíček na fejs. Není už dokonce výjimkou, aby důchodce prosil svého vnuka: „Tohle potřebuju, abych si mohl prohlédnout staré fotografie z naší školy, víš. Prosím tě, nějak mi to na tom počítači udělej.“ A na papírku je napsáno: FEJSBŮK.

Facebook je svět ve světě. Moderní druh závislosti, nový způsob komunikace. Vložíte sem fotografii před „vlastním“ ferrarri. Jste tu muž nebo žena nebo Mickey Mouse. Když nemůžete sehnat děti k večeři, nevoláte z okna, ale hodíte na facebook fotku kastrolu, je to rychlejší.

Může vás to ale i štvát. Budete si kousat nehty, když si váš partner s úsměvem na rtech dvě hodiny bude dopisovat se svou bývalou, zatímco vaši společnou fotografii ze své timeline odstranil. Budete zuřit, když vás někdo tajně vyfotí, jak si na hajzlu mačkáte uhry, zatímco vám váš pes ojíždí palec u nohy, a pak to s vtipným komentářem hodí na svoji timeline.

Pořád nevím, jestli je facebook dobrý nebo zlý. Jo, je fajn vědět, že nejste jediný, komu občas hrabe. Ale vážně o tom musí vědět všichni protinožci, křováci, tuleni, vedoucí vaší dizertační práce i ten pěknej kluk, co rozváží poštu?

Zdroj foto: vlastní archiv, pixabay.com (autor Mediamodifier)

TOPlist

Share Button

A půjdu zase

Esoterika se rozrůstá světem, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že půjdu s dobou a přihlásila jsem se v rámci zachování duševního zdraví na jógu. Potřebuji si po celém dni také trochu odpočinout… Abych to měla levnější a také abych byla dost motivovaná, zakoupila jsem si rovnou permanentku na celý rok, čímž jsem utratila většinu úspor na nové pneumatiky (no co, na těch ojetých zimních to v létě vydržím). Ze zbytku peněz jsem si koupila pěkně padnoucí slušivý úbor, podložku – a mohla jsem vyrazit!

Hodina začala pohodově. Trochu jsme se protáhli, rozdýchali, cítila jsem, že se mi to bude líbit. Čas se nenápadně zpomalil, z reprobeden mi pomalu plynula do uší relaxační muzika. Bylo to fajn. Po úvodu přišlo pár prvních ásan. Fyzicky jsem zatím postačovala, zato jsem se přestávala orientovat v názvech. Nádechem do housenky, výdechem do kobry. Potřebovala bych zoologický slovník!

Každou chvíli si uvědomuji, že už zase zapomínám dýchat. Až do podklíčku, říká cvičitelka. Marně hledám tu oblast na svém těle. Ať je ráda, že si občas, když začínám modrat, vzpomenu, kde mám nos! Soustředím se! Je to pekelná práce, tyhle zpomalené pohyby, tyhle neuvěřitelně dlouhé výdrže! Pomalu se přesouvám do pozice střechy a cítím, jak mi po čele stéká kapka potu. To dokazuje, že potit se můžou i želvy! Pot ze mě stříká i v absolutní nehybnosti, stačí jen snaha udržet tělo v určité poloze.

Lektorka je velmi laskavá, po náročných pozicích bojovníků nás nechá celou minutu odpočívat v pozici střechy. Odpočívat? Dělá si srandu? Mozek se mi odkrvuje, ruce mi tuhnou. Tělo se mi začíná od ramenou nezvladatelně třást. Hádám šestý stupeň Richterovy škály. Přeháním, asi jen pátý, dolů padá totiž jen moje střecha! A to už si cvičitelka všimla, že mi zadek nezadržitelně klesá dolů a vzala si na mě popruh. Trochu se bojím, že mě s ním přetáhne jak líného koně, ale provlékla mi ho kolem kyčlí a šup, prdel mi vytáhla až ke stropu. Teď mám kostrč tak vysoko, že mi zářivka na stropě začíná propalovat mé zánovní elasťáky. Pak máme konečně dovoleno přejít do jiné pozice. Uf! Ještě že už ta minuta odpočinku skončila!

Tak to byl teda relax! Zítra si budu muset přetížená místa natírat kafrovou mastí. Už teď některá z nich cítím. A pak ještě zítra musím… no jo, vážně jsem při cvičení na všechny své povinnosti zapomněla. Předtím jsem si dokola omílala záznamy ze svého diáře, ale celou hodinu jsem od toho měla pokoj. Celou hodinu! No, nebylo to fajn? Bylo! Moc fajn. Dobrá, tak tedy nebudu tu roční permanentku zatím prodávat. Naopak si koupím odolnější elasťáky a půjdu zase. Protože i když nikdy nebudu perfektní housenka a střecha mi vždycky spadne, s tou vyčištěnou hlavou se mi bude žít mnohem líp.

Zdroj foto: pixabay.com (autor Jesslef), Tiger Relax Club Chomutov

TOPlist

Share Button

Džentlmeni vymírají

Tak už se to zase stalo. Pozorovali jsme na ulici holku s klukem – a on se k ní choval jako ignorant. Kam se poděla mužská ješitnost v tomto směru? Proč se dnešní mladí muži chovají jako sobci? Tentokrát šlo pouze o to, že se ti dva objímající a pusinkující po nějakých dvaceti minutách zničehonic uprostřed ulice rozešli každý jiným směrem. Verze speciálně pro tupce: právě jí strkal jazyk do krku, ale vyprovodit domů ji nemůže?

Jestli se vám to zdá měkký, dobře. Znám případ jiného kalibru. Pozdní večer nebo časné ráno v tanečním baru, kde je dvakrát tolik ožralých co židlí. Před mladou dvojicí zabývající se půl večera důvěrnostmi nevhodnými veřejné produkce se náhle uvolnila jedna židle. Jen jedna! Co udělá moderní chlapec s fantem, na který právě myslí? Uvelebí na ni svou línou prdel a dívku vedle sebe nechá stát. Vidí teď lépe do jejího výstřihu, nebo…?

Říkám vám, džentlmeni vymírají. Toho posledního jsem si představovala trochu jako Jamese Bonda v podání Pierce Brosnana. Ale brala bych jakékoholiv sympaťáka v drahém obleku a s vlasy zastřiženými Paulem Gehringem. Že ho ale potkám na nádraží, v ošuntělé košili a s igelitkou, jejíž obsah by zřejmě zajímal protidrogové oddělení, to bych nečekala. Když jsem šla okolo, nepodrazil mi nohu, neukradl mi kabelku, ale uhnul mi z cesty a oslovil mě „madam“. Málem jsem z toho leknutí zahučela do kolejí. Naštěstí všechny vlaky zastavily, když viděly rudé návěstidlo v mojí tváři.

Kdo zná pravého džentlmena, ať hodí kamenem!

Zdroj foto: pixabay.com, autor JO-B

TOPlist

Share Button