A půjdu zase

Esoterika se rozrůstá světem, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že půjdu s dobou a přihlásila jsem se v rámci zachování duševního zdraví na jógu. Potřebuji si po celém dni také trochu odpočinout… Abych to měla levnější a také abych byla dost motivovaná, zakoupila jsem si rovnou permanentku na celý rok, čímž jsem utratila většinu úspor na nové pneumatiky (no co, na těch ojetých zimních to v létě vydržím). Ze zbytku peněz jsem si koupila pěkně padnoucí slušivý úbor, podložku – a mohla jsem vyrazit!

Hodina začala pohodově. Trochu jsme se protáhli, rozdýchali, cítila jsem, že se mi to bude líbit. Čas se nenápadně zpomalil, z reprobeden mi pomalu plynula do uší relaxační muzika. Bylo to fajn. Po úvodu přišlo pár prvních ásan. Fyzicky jsem zatím postačovala, zato jsem se přestávala orientovat v názvech. Nádechem do housenky, výdechem do kobry. Potřebovala bych zoologický slovník!

Každou chvíli si uvědomuji, že už zase zapomínám dýchat. Až do podklíčku, říká cvičitelka. Marně hledám tu oblast na svém těle. Ať je ráda, že si občas, když začínám modrat, vzpomenu, kde mám nos! Soustředím se! Je to pekelná práce, tyhle zpomalené pohyby, tyhle neuvěřitelně dlouhé výdrže! Pomalu se přesouvám do pozice střechy a cítím, jak mi po čele stéká kapka potu. To dokazuje, že potit se můžou i želvy! Pot ze mě stříká i v absolutní nehybnosti, stačí jen snaha udržet tělo v určité poloze.

Lektorka je velmi laskavá, po náročných pozicích bojovníků nás nechá celou minutu odpočívat v pozici střechy. Odpočívat? Dělá si srandu? Mozek se mi odkrvuje, ruce mi tuhnou. Tělo se mi začíná od ramenou nezvladatelně třást. Hádám šestý stupeň Richterovy škály. Přeháním, asi jen pátý, dolů padá totiž jen moje střecha! A to už si cvičitelka všimla, že mi zadek nezadržitelně klesá dolů a vzala si na mě popruh. Trochu se bojím, že mě s ním přetáhne jak líného koně, ale provlékla mi ho kolem kyčlí a šup, prdel mi vytáhla až ke stropu. Teď mám kostrč tak vysoko, že mi zářivka na stropě začíná propalovat mé zánovní elasťáky. Pak máme konečně dovoleno přejít do jiné pozice. Uf! Ještě že už ta minuta odpočinku skončila!

Tak to byl teda relax! Zítra si budu muset přetížená místa natírat kafrovou mastí. Už teď některá z nich cítím. A pak ještě zítra musím… no jo, vážně jsem při cvičení na všechny své povinnosti zapomněla. Předtím jsem si dokola omílala záznamy ze svého diáře, ale celou hodinu jsem od toho měla pokoj. Celou hodinu! No, nebylo to fajn? Bylo! Moc fajn. Dobrá, tak tedy nebudu tu roční permanentku zatím prodávat. Naopak si koupím odolnější elasťáky a půjdu zase. Protože i když nikdy nebudu perfektní housenka a střecha mi vždycky spadne, s tou vyčištěnou hlavou se mi bude žít mnohem líp.

Zdroj foto: pixabay.com (autor Jesslef), Tiger Relax Club Chomutov

TOPlist

Share Button

Džentlmeni vymírají

Tak už se to zase stalo. Pozorovali jsme na ulici holku s klukem – a on se k ní choval jako ignorant. Kam se poděla mužská ješitnost v tomto směru? Proč se dnešní mladí muži chovají jako sobci? Tentokrát šlo pouze o to, že se ti dva objímající a pusinkující po nějakých dvaceti minutách zničehonic uprostřed ulice rozešli každý jiným směrem. Verze speciálně pro tupce: právě jí strkal jazyk do krku, ale vyprovodit domů ji nemůže?

Jestli se vám to zdá měkký, dobře. Znám případ jiného kalibru. Pozdní večer nebo časné ráno v tanečním baru, kde je dvakrát tolik ožralých co židlí. Před mladou dvojicí zabývající se půl večera důvěrnostmi nevhodnými veřejné produkce se náhle uvolnila jedna židle. Jen jedna! Co udělá moderní chlapec s fantem, na který právě myslí? Uvelebí na ni svou línou prdel a dívku vedle sebe nechá stát. Vidí teď lépe do jejího výstřihu, nebo…?

Říkám vám, džentlmeni vymírají. Toho posledního jsem si představovala trochu jako Jamese Bonda v podání Pierce Brosnana. Ale brala bych jakékoholiv sympaťáka v drahém obleku a s vlasy zastřiženými Paulem Gehringem. Že ho ale potkám na nádraží, v ošuntělé košili a s igelitkou, jejíž obsah by zřejmě zajímal protidrogové oddělení, to bych nečekala. Když jsem šla okolo, nepodrazil mi nohu, neukradl mi kabelku, ale uhnul mi z cesty a oslovil mě „madam“. Málem jsem z toho leknutí zahučela do kolejí. Naštěstí všechny vlaky zastavily, když viděly rudé návěstidlo v mojí tváři.

Kdo zná pravého džentlmena, ať hodí kamenem!

Zdroj foto: pixabay.com, autor JO-B

TOPlist

Share Button

Samovaření a další experimenty

Samovareni

Přestože mě ve škole žádné chemické ani fyzikální pokusy nijak zvlášť nezajímaly, dnes běžně experimentuju v kuchyni. Ne že bych byla tak nadšená kuchařka. Spíš tak nějak vařím ála co dům dal (protože jsem líná jít hledat nějaký skutečný recept a pak ještě shánět deset chybějících ingrediencí, z nichž devět se dá koupit jen v jedné specializované prodejně v Praze nebo na trhu v Brazílii). Ale hlavně jsem se stala specialistkou na tzv. samovaření – a to  mi přineslo mnoho nových zkušeností a objevů.

Samovaření je metoda nakrmení rodiny s maximální úsporou času. Aneb vaření podle jednoduchého vzoru „naházet všechno do hrnce / pekáče a uvařit / upéct“. Je to velmi funkční systém pro všechny aktivní ženy, které nechtějí svůj život strávit u sporáku. Jako u všech ostatních kuchyňských prací tu bohužel platí pravidlo, že kuchař musí hlídat čas. Protože jídlo se sice samo uvaří, ale klidně taky samo připálí, mrcha. A tak jestli nemáte fungující minutku, popř. jestli nejste schopni si vzpomenout na to, abyste ji nastavili, ev. pokud tohle všechno sice zvládnete, ale pak se stejně nikdy nezvednete ihned po zazvonění, počítejte s tím, že vaše samovaření bude mít karcinogenní důsledky.

Já osobně díky efektivní metodě samovaření tu a tam vytvořím též nějaký vedlejší produkt. Posledně jsem třeba zjistila, že se zase až tolik nemusím bát zubní protézy. Už totiž vím, jak to budu dělat s jídlem. Přišla jsem na to náhodou. Dala jsem vařit kuře na paprice a na dvě hodinky jsem na něj zapomněla. Když jsem se pak snažila hutný vývar zahustit do omáčky, maso se při míchání úplně rozpadlo. Dobrá zkušenost do důchodu. Ta kuřecí kaše s paprikosmetanovou příchutí byla docela chutná a ani jsem neušpinila mixér.

Mým nejefektivnějším kuchyňským pokusem ovšem bylo stvoření přírodního olejometu. To dáte do hrnce na plotně trochu oleje, jednu větší nakrájenou cibuli a necháte to samopéct asi tak dvacet minut. Když konečně hrnec začne hořet, nastříkáte takové množství studené vody, jakou rychlostí chcete, aby se olej rozstříkl po kuchyni. (Sralbotkové, kteří si to nakonec rozmysleli, uhasí požár pokličkou a nechají hrnec několik hodin vychladnout. Nadšení sralbotkové mohou alespoň pozorovat, po jak dlouhé době je požár schopen se samovznítit.) Bonusem při tomto pokusu jsou pak následné experimenty při hledání takového čistícího prostředku, který není jako běžné prostředky, ale zvládne navrátit vašemu zuhelnatěnému hrnci jeho starou podobu. (Mluvím o barvě. Pokud nevydržel tvar, ten nový je určitě lepší, avantgardní.)

Jak sami vidíte, na samovaření je úžasné, že dělá z kuchyňské rutiny skutečnou zábavu. Je to moderní způsob, jak se postarat o rodinu a zároveň se něco nového naučit. Inteligentní hospodyňka se nikdy u sporáku nenudí!

Zdroj fotografií: pixabay.com, Clker-free-vector-images

TOPlist

Share Button