Sedím na Kriváni a je mi dobre

Vysokohorská turistika je na výmaz mozku, který právě nutně potřebuji, nejlepší léčebný prostředek. Zprvu se nožkám nechce, ale jakmile se dostanu do rytmu, tak jdu a jdu a připomínám spíš robota než člověka, zapomínám na všechno. Z pórů mi stříká pot, od nohou se mi kouří, hlava se postupně vyprazdňuje…

Když si uvědomím, že přemýšlím, soustředím se na přítomnost, jít a dýchat, dýchat a jít, poslouchat štěbetání ptáčků. Je to fajn, ale že jsem to ještě pořád dělala špatně, mi dojde až ve chvíli, kdy mi do myšlenek vhučí vodopád. Celou dobu tu byl, ale až teď přehlušil   morybundus v mé mysli. Až teprve teď jsem opravdu tady. Jdu. Cítím každý kámen na cestě, vnímám tetelení vzduchu, slyším každou mušku v okolí kilometru. Je to nádhera, být!  Smočit kouřící nohy v ledové vodě horského potoka. Nechat jehličky chladu, aby otupily únavu. Přírodní analgetikum zadarmo. Chtěla bych tu zůstat navěky!

A pak to začne. Výtrysk tvořivých nápadů. Letí kolem mne jako komety, které mohu a nemusím zachytit. Všechny problémy se s nimi dají vyřešit. Najednou jsou všechny starosti tak titěrné, tak jednoduché. V tomhle okamžiku přesně vím, jak na ně, jak se k nim postavit, jak se jich nebát. Právě tady, uprostřed hor, v kaluži potu, mi to všechno dojde. Že nejde o to, jak je problém zásadní, ale o to, jak se k němu postavím. Žádná situace není tak strašná jako to, co si o ní myslíme.

O kousek výš cesta končí ve sněhu. Trochu to klouže, musím dávat pozor, soustředím se. Pak přichází kolmá stěna s řetězy. Cože? Tudy? Zapomněla jsem si padák! Ale nestěžuju si, zvládnu to stejně jako všichni ostatní. Až nahoře, když to mám za sebou, mi dojde, že na řetězech jsem skutečně nemyslela na nic víc, než kam bezpečně položit nohu. Jestli někdo nevypne na túře, vybral si moc snadný terén. V náročném terénu to jde úplně samo. Totální výmaz lebky. Myslím, že mi šlo vidět skrz.

Dobýváme vrcholy. Pro někoho důležité, pro jiného součástí cesty. Patřím do té druhé skupiny. Užívám si každý kilometr, každý zajímavý výhled. Je to nádhera a cestou prožívám jen jedinou nepříjemnost. Bzučení kolem mé hlavy. Stresík už to není, ten už odbzučel, zato mouchy se k nám slétají na mejdan. Voníme jim potem. Nemůžeme se ani na chvíli zastavit, aniž by se kolem nás nesrotila celá letka. Nebaví mě pořád mávat rukama. Moc by se mi hodily delší uši, kterými bych ty mršky mohla odhánět. Uvážu dva culíky – a je to.

Poslední den stoupáme na Kriváň. Je to dřina. Nejdřív lezeme po dvou, pak po čtyřech. Milosrdný mrak nás ovšem přikrývá stínem a když se vyšplháme konečně až nahoru, mrak se dobromyslně vznese výš, aby nám dovolil se za odměnu pokochat. Fíha! Všechno je odtud tak mrňavoučké, jako by to ani nebyl náš lidský svět. Tam dole bydlí tvorové menší než mravenci. Vidět je lze snad jen pod mikroskopem. Tak takhle titěrní jsme! Jen bezvýznamné tečky v obrovském nádherném světě plném barev a tvarů. Snad pořád bude hodně těch, kteří dojdou až sem a také se s láskou podívají dolů. A také do sebe, říkám si, protože tam to celé začíná i končí. U prázdné mysli očištěné přírodou.

Autor fotografií: Libor Šindelář

Panorama a další fotky z Vysokých Tater: fotoblog idnes

TOPlist

Share Button

Fenomén fejsbůk

 

O ksichtovníku jsem slyšela své. Je plný úchyláků a stupidních blondýn. Kdo sem jednou vleze, ten už nikdy nebude mít dovoleno odejít, zdejší mafie si ho vždycky najde. Facebook krade soukromí: v okamžiku registrace se počítač změní ve vysílací stanici, špiona, který vás fotí v nejhorších chvílích, aby záhy rozesílal vaše intimní fotografie po celém světě. Vše, co jste kdy dělali či psali na počítači, i kdyby to už bylo smazané, je náhle veřejným tajemstvím. Všechny soukromé zprávy si můžete následující den přečíst na idnes. Vaše jméno i s fotkou se zítra může objevit na seznamu teroristů hledaných FBI.

Přesto prý dokud nemáte na facebooku založený svůj profil, jako byste neexistovali. Kdo nemá facebook, není nikdo. Vir facebooku přitom už napadl úplně všechny generace. Mladí nechodí na flám, aby tam byli, ale aby měli hodně nových selfíček na fejs. Není už dokonce výjimkou, aby důchodce prosil svého vnuka: „Tohle potřebuju, abych si mohl prohlédnout staré fotografie z naší školy, víš. Prosím tě, nějak mi to na tom počítači udělej.“ A na papírku je napsáno: FEJSBŮK.

Facebook je svět ve světě. Moderní druh závislosti, nový způsob komunikace. Vložíte sem fotografii před „vlastním“ ferrarri. Jste tu muž nebo žena nebo Mickey Mouse. Když nemůžete sehnat děti k večeři, nevoláte z okna, ale hodíte na facebook fotku kastrolu, je to rychlejší.

Může vás to ale i štvát. Budete si kousat nehty, když si váš partner s úsměvem na rtech dvě hodiny bude dopisovat se svou bývalou, zatímco vaši společnou fotografii ze své timeline odstranil. Budete zuřit, když vás někdo tajně vyfotí, jak si na hajzlu mačkáte uhry, zatímco vám váš pes ojíždí palec u nohy, a pak to s vtipným komentářem hodí na svoji timeline.

Pořád nevím, jestli je facebook dobrý nebo zlý. Jo, je fajn vědět, že nejste jediný, komu občas hrabe. Ale vážně o tom musí vědět všichni protinožci, křováci, tuleni, vedoucí vaší dizertační práce i ten pěknej kluk, co rozváží poštu?

Zdroj foto: vlastní archiv, pixabay.com (autor Mediamodifier)

TOPlist

Share Button

A půjdu zase

Esoterika se rozrůstá světem, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že půjdu s dobou a přihlásila jsem se v rámci zachování duševního zdraví na jógu. Potřebuji si po celém dni také trochu odpočinout… Abych to měla levnější a také abych byla dost motivovaná, zakoupila jsem si rovnou permanentku na celý rok, čímž jsem utratila většinu úspor na nové pneumatiky (no co, na těch ojetých zimních to v létě vydržím). Ze zbytku peněz jsem si koupila pěkně padnoucí slušivý úbor, podložku – a mohla jsem vyrazit!

Hodina začala pohodově. Trochu jsme se protáhli, rozdýchali, cítila jsem, že se mi to bude líbit. Čas se nenápadně zpomalil, z reprobeden mi pomalu plynula do uší relaxační muzika. Bylo to fajn. Po úvodu přišlo pár prvních ásan. Fyzicky jsem zatím postačovala, zato jsem se přestávala orientovat v názvech. Nádechem do housenky, výdechem do kobry. Potřebovala bych zoologický slovník!

Každou chvíli si uvědomuji, že už zase zapomínám dýchat. Až do podklíčku, říká cvičitelka. Marně hledám tu oblast na svém těle. Ať je ráda, že si občas, když začínám modrat, vzpomenu, kde mám nos! Soustředím se! Je to pekelná práce, tyhle zpomalené pohyby, tyhle neuvěřitelně dlouhé výdrže! Pomalu se přesouvám do pozice střechy a cítím, jak mi po čele stéká kapka potu. To dokazuje, že potit se můžou i želvy! Pot ze mě stříká i v absolutní nehybnosti, stačí jen snaha udržet tělo v určité poloze.

Lektorka je velmi laskavá, po náročných pozicích bojovníků nás nechá celou minutu odpočívat v pozici střechy. Odpočívat? Dělá si srandu? Mozek se mi odkrvuje, ruce mi tuhnou. Tělo se mi začíná od ramenou nezvladatelně třást. Hádám šestý stupeň Richterovy škály. Přeháním, asi jen pátý, dolů padá totiž jen moje střecha! A to už si cvičitelka všimla, že mi zadek nezadržitelně klesá dolů a vzala si na mě popruh. Trochu se bojím, že mě s ním přetáhne jak líného koně, ale provlékla mi ho kolem kyčlí a šup, prdel mi vytáhla až ke stropu. Teď mám kostrč tak vysoko, že mi zářivka na stropě začíná propalovat mé zánovní elasťáky. Pak máme konečně dovoleno přejít do jiné pozice. Uf! Ještě že už ta minuta odpočinku skončila!

Tak to byl teda relax! Zítra si budu muset přetížená místa natírat kafrovou mastí. Už teď některá z nich cítím. A pak ještě zítra musím… no jo, vážně jsem při cvičení na všechny své povinnosti zapomněla. Předtím jsem si dokola omílala záznamy ze svého diáře, ale celou hodinu jsem od toho měla pokoj. Celou hodinu! No, nebylo to fajn? Bylo! Moc fajn. Dobrá, tak tedy nebudu tu roční permanentku zatím prodávat. Naopak si koupím odolnější elasťáky a půjdu zase. Protože i když nikdy nebudu perfektní housenka a střecha mi vždycky spadne, s tou vyčištěnou hlavou se mi bude žít mnohem líp.

Zdroj foto: pixabay.com (autor Jesslef), Tiger Relax Club Chomutov

TOPlist

Share Button