Tančím mezi galaxiemi

Miluji tanec. V minulosti jsem zkoušela všerůzné druhy a přístupy. Společenský, břišní, moderní scénický, tančila jsem kankán, salsu i zumbu – a vždycky jsem si to moc užívala. Ráda chodím na plesy i diskotéky. Nejvíc se ale vždycky vyřádím doma. Když si tančím podle svého. Bez pravidel. Když mě nikdo nevidí.

A před pár lety jsem zjistila, že i tento způsob pohybu má svůj název. Říká se mu spontánní tanec, vyzkoušet a přijtí mu na chuť můžete i na veřejnosti přístupných akcích, a je to úžasně očistná záležitost. Je to meditace v pohybu. Stačí se jen ponořit do rytmu a nechat se jím nést.

Když tančím a hýbu rukama, připadám si jako pták. Když skáču a poskakuju, užívám si tu probouzenou vnitřní radost, která připomíná dětskou spontánnost. Když kroutím boky, vlním se jako had, zapomínám na páteř, která mi najednou v pohybu pomáhá, místo aby mě omezovala. Přetěžovaná ramena ani krk mě najednou nebolí. Vlním se jako listí ve větru a každý tón je jako kapka deště, která mi stéká po tváři. Snáším se dolů k zemi jako vločka, tančím a představuju si celý svět. Vesmír! Tančím mezi galaxiemi, v pralese a na louce plné kopretin, balancuju na špičatém vrcholku hory a vůbec se přitom nemusím bát, že bych mohla spadnout. Objevuju svou vnitřní svobodu, svou fantazii. A co je hlavní, zapomínám, vygumovávám, resetuju. A když skladba či lépe celá jejich série skončí, cítím se osprchovaná tóny, vykoupaná svěcenou vodou rytmu. Pokud jste to nikdy nezkoušeli, vůbec se toho nebojte, zapomeňte na předsudky a pošlete svou mysl do lázní. Možná vás na oplátku překvapí svou představivostí. Pokud máte velké zábrany, začněte v tureckém sedu a uvolněte při hudbě jen horní část těla. Zavřete oči a nechte se hudbou vést. Pokud ovšem máte tu možnost a chuť, dobré je si to alespoň jednou vyzkoušet s profesionálem přímo ve studiu.

Vhodnou hudbu najdete na Youtube např.  pod heslem Rytmy země nebo Cafe del Mal. Začít je dobré nejdřív s pomalejšími skladbami, postupně nabírat tempo. Záleží ale na vašem momentálním rozpoložení, někdy to dělám úplně obráceně. Nejdůležitější je, aby se vám vybraná hudba líbila, takže si sami zvolte svůj styl.

Video z hodiny spontánního tance. Je to jediná lekce tance, na které si každý tančí zcela po svém. Žádné kroky, žádné prvky, jen se uvolnit a přivolat si lepší náladu.

Zdroj fotografií, koláže: pixabay.com, Tiger Club Chomutov, Renata Šindelářová

TOPlist

Share Button

Sedím na Kriváni a je mi dobre

Vysokohorská turistika je na výmaz mozku, který právě nutně potřebuji, nejlepší léčebný prostředek. Zprvu se nožkám nechce, ale jakmile se dostanu do rytmu, tak jdu a jdu a připomínám spíš robota než člověka, zapomínám na všechno. Z pórů mi stříká pot, od nohou se mi kouří, hlava se postupně vyprazdňuje…

Když si uvědomím, že přemýšlím, soustředím se na přítomnost, jít a dýchat, dýchat a jít, poslouchat štěbetání ptáčků. Je to fajn, ale že jsem to ještě pořád dělala špatně, mi dojde až ve chvíli, kdy mi do myšlenek vhučí vodopád. Celou dobu tu byl, ale až teď přehlušil   morybundus v mé mysli. Až teprve teď jsem opravdu tady. Jdu. Cítím každý kámen na cestě, vnímám tetelení vzduchu, slyším každou mušku v okolí kilometru. Je to nádhera, být!  Smočit kouřící nohy v ledové vodě horského potoka. Nechat jehličky chladu, aby otupily únavu. Přírodní analgetikum zadarmo. Chtěla bych tu zůstat navěky!

A pak to začne. Výtrysk tvořivých nápadů. Letí kolem mne jako komety, které mohu a nemusím zachytit. Všechny problémy se s nimi dají vyřešit. Najednou jsou všechny starosti tak titěrné, tak jednoduché. V tomhle okamžiku přesně vím, jak na ně, jak se k nim postavit, jak se jich nebát. Právě tady, uprostřed hor, v kaluži potu, mi to všechno dojde. Že nejde o to, jak je problém zásadní, ale o to, jak se k němu postavím. Žádná situace není tak strašná jako to, co si o ní myslíme.

O kousek výš cesta končí ve sněhu. Trochu to klouže, musím dávat pozor, soustředím se. Pak přichází kolmá stěna s řetězy. Cože? Tudy? Zapomněla jsem si padák! Ale nestěžuju si, zvládnu to stejně jako všichni ostatní. Až nahoře, když to mám za sebou, mi dojde, že na řetězech jsem skutečně nemyslela na nic víc, než kam bezpečně položit nohu. Jestli někdo nevypne na túře, vybral si moc snadný terén. V náročném terénu to jde úplně samo. Totální výmaz lebky. Myslím, že mi šlo vidět skrz.

Dobýváme vrcholy. Pro někoho důležité, pro jiného součástí cesty. Patřím do té druhé skupiny. Užívám si každý kilometr, každý zajímavý výhled. Je to nádhera a cestou prožívám jen jedinou nepříjemnost. Bzučení kolem mé hlavy. Stresík už to není, ten už odbzučel, zato mouchy se k nám slétají na mejdan. Voníme jim potem. Nemůžeme se ani na chvíli zastavit, aniž by se kolem nás nesrotila celá letka. Nebaví mě pořád mávat rukama. Moc by se mi hodily delší uši, kterými bych ty mršky mohla odhánět. Uvážu dva culíky – a je to.

Poslední den stoupáme na Kriváň. Je to dřina. Nejdřív lezeme po dvou, pak po čtyřech. Milosrdný mrak nás ovšem přikrývá stínem a když se vyšplháme konečně až nahoru, mrak se dobromyslně vznese výš, aby nám dovolil se za odměnu pokochat. Fíha! Všechno je odtud tak mrňavoučké, jako by to ani nebyl náš lidský svět. Tam dole bydlí tvorové menší než mravenci. Vidět je lze snad jen pod mikroskopem. Tak takhle titěrní jsme! Jen bezvýznamné tečky v obrovském nádherném světě plném barev a tvarů. Snad pořád bude hodně těch, kteří dojdou až sem a také se s láskou podívají dolů. A také do sebe, říkám si, protože tam to celé začíná i končí. U prázdné mysli očištěné přírodou.

Autor fotografií: Libor Šindelář

Panorama a další fotky z Vysokých Tater: fotoblog idnes

TOPlist

Share Button

Fenomén fejsbůk

 

O ksichtovníku jsem slyšela své. Je plný úchyláků a stupidních blondýn. Kdo sem jednou vleze, ten už nikdy nebude mít dovoleno odejít, zdejší mafie si ho vždycky najde. Facebook krade soukromí: v okamžiku registrace se počítač změní ve vysílací stanici, špiona, který vás fotí v nejhorších chvílích, aby záhy rozesílal vaše intimní fotografie po celém světě. Vše, co jste kdy dělali či psali na počítači, i kdyby to už bylo smazané, je náhle veřejným tajemstvím. Všechny soukromé zprávy si můžete následující den přečíst na idnes. Vaše jméno i s fotkou se zítra může objevit na seznamu teroristů hledaných FBI.

Přesto prý dokud nemáte na facebooku založený svůj profil, jako byste neexistovali. Kdo nemá facebook, není nikdo. Vir facebooku přitom už napadl úplně všechny generace. Mladí nechodí na flám, aby tam byli, ale aby měli hodně nových selfíček na fejs. Není už dokonce výjimkou, aby důchodce prosil svého vnuka: „Tohle potřebuju, abych si mohl prohlédnout staré fotografie z naší školy, víš. Prosím tě, nějak mi to na tom počítači udělej.“ A na papírku je napsáno: FEJSBŮK.

Facebook je svět ve světě. Moderní druh závislosti, nový způsob komunikace. Vložíte sem fotografii před „vlastním“ ferrarri. Jste tu muž nebo žena nebo Mickey Mouse. Když nemůžete sehnat děti k večeři, nevoláte z okna, ale hodíte na facebook fotku kastrolu, je to rychlejší.

Může vás to ale i štvát. Budete si kousat nehty, když si váš partner s úsměvem na rtech dvě hodiny bude dopisovat se svou bývalou, zatímco vaši společnou fotografii ze své timeline odstranil. Budete zuřit, když vás někdo tajně vyfotí, jak si na hajzlu mačkáte uhry, zatímco vám váš pes ojíždí palec u nohy, a pak to s vtipným komentářem hodí na svoji timeline.

Pořád nevím, jestli je facebook dobrý nebo zlý. Jo, je fajn vědět, že nejste jediný, komu občas hrabe. Ale vážně o tom musí vědět všichni protinožci, křováci, tuleni, vedoucí vaší dizertační práce i ten pěknej kluk, co rozváží poštu?

Zdroj foto: vlastní archiv, pixabay.com (autor Mediamodifier)

TOPlist

Share Button