Džentlmeni vymírají

Tak už se to zase stalo. Pozorovali jsme na ulici holku s klukem – a on se k ní choval jako ignorant. Kam se poděla mužská ješitnost v tomto směru? Proč se dnešní mladí muži chovají jako sobci? Tentokrát šlo pouze o to, že se ti dva objímající a pusinkující po nějakých dvaceti minutách zničehonic uprostřed ulice rozešli každý jiným směrem. Verze speciálně pro tupce: právě jí strkal jazyk do krku, ale vyprovodit domů ji nemůže?

Jestli se vám to zdá měkký, dobře. Znám případ jiného kalibru. Pozdní večer nebo časné ráno v tanečním baru, kde je dvakrát tolik ožralých co židlí. Před mladou dvojicí zabývající se půl večera důvěrnostmi nevhodnými veřejné produkce se náhle uvolnila jedna židle. Jen jedna! Co udělá moderní chlapec s fantem, na který právě myslí? Uvelebí na ni svou línou prdel a dívku vedle sebe nechá stát. Vidí teď lépe do jejího výstřihu, nebo…?

Říkám vám, džentlmeni vymírají. Toho posledního jsem si představovala trochu jako Jamese Bonda v podání Pierce Brosnana. Ale brala bych jakékoholiv sympaťáka v drahém obleku a s vlasy zastřiženými Paulem Gehringem. Že ho ale potkám na nádraží, v ošuntělé košili a s igelitkou, jejíž obsah by zřejmě zajímal protidrogové oddělení, to bych nečekala. Když jsem šla okolo, nepodrazil mi nohu, neukradl mi kabelku, ale uhnul mi z cesty a oslovil mě „madam“. Málem jsem z toho leknutí zahučela do kolejí. Naštěstí všechny vlaky zastavily, když viděly rudé návěstidlo v mojí tváři.

Kdo zná pravého džentlmena, ať hodí kamenem!

Zdroj foto: pixabay.com, autor JO-B

TOPlist

Share Button

Samovaření a další experimenty

Samovareni

Přestože mě ve škole žádné chemické ani fyzikální pokusy nijak zvlášť nezajímaly, dnes běžně experimentuju v kuchyni. Ne že bych byla tak nadšená kuchařka. Spíš tak nějak vařím ála co dům dal (protože jsem líná jít hledat nějaký skutečný recept a pak ještě shánět deset chybějících ingrediencí, z nichž devět se dá koupit jen v jedné specializované prodejně v Praze nebo na trhu v Brazílii). Ale hlavně jsem se stala specialistkou na tzv. samovaření – a to  mi přineslo mnoho nových zkušeností a objevů.

Samovaření je metoda nakrmení rodiny s maximální úsporou času. Aneb vaření podle jednoduchého vzoru „naházet všechno do hrnce / pekáče a uvařit / upéct“. Je to velmi funkční systém pro všechny aktivní ženy, které nechtějí svůj život strávit u sporáku. Jako u všech ostatních kuchyňských prací tu bohužel platí pravidlo, že kuchař musí hlídat čas. Protože jídlo se sice samo uvaří, ale klidně taky samo připálí, mrcha. A tak jestli nemáte fungující minutku, popř. jestli nejste schopni si vzpomenout na to, abyste ji nastavili, ev. pokud tohle všechno sice zvládnete, ale pak se stejně nikdy nezvednete ihned po zazvonění, počítejte s tím, že vaše samovaření bude mít karcinogenní důsledky.

Já osobně díky efektivní metodě samovaření tu a tam vytvořím též nějaký vedlejší produkt. Posledně jsem třeba zjistila, že se zase až tolik nemusím bát zubní protézy. Už totiž vím, jak to budu dělat s jídlem. Přišla jsem na to náhodou. Dala jsem vařit kuře na paprice a na dvě hodinky jsem na něj zapomněla. Když jsem se pak snažila hutný vývar zahustit do omáčky, maso se při míchání úplně rozpadlo. Dobrá zkušenost do důchodu. Ta kuřecí kaše s paprikosmetanovou příchutí byla docela chutná a ani jsem neušpinila mixér.

Mým nejefektivnějším kuchyňským pokusem ovšem bylo stvoření přírodního olejometu. To dáte do hrnce na plotně trochu oleje, jednu větší nakrájenou cibuli a necháte to samopéct asi tak dvacet minut. Když konečně hrnec začne hořet, nastříkáte takové množství studené vody, jakou rychlostí chcete, aby se olej rozstříkl po kuchyni. (Sralbotkové, kteří si to nakonec rozmysleli, uhasí požár pokličkou a nechají hrnec několik hodin vychladnout. Nadšení sralbotkové mohou alespoň pozorovat, po jak dlouhé době je požár schopen se samovznítit.) Bonusem při tomto pokusu jsou pak následné experimenty při hledání takového čistícího prostředku, který není jako běžné prostředky, ale zvládne navrátit vašemu zuhelnatěnému hrnci jeho starou podobu. (Mluvím o barvě. Pokud nevydržel tvar, ten nový je určitě lepší, avantgardní.)

Jak sami vidíte, na samovaření je úžasné, že dělá z kuchyňské rutiny skutečnou zábavu. Je to moderní způsob, jak se postarat o rodinu a zároveň se něco nového naučit. Inteligentní hospodyňka se nikdy u sporáku nenudí!

Zdroj fotografií: pixabay.com, Clker-free-vector-images

TOPlist

Share Button

Zdá se najednou snadnější, chtít změnit svět

hnizdilLékaře Jana Hnízdila není třeba nijak zdlouhavě představovat. Hnízdil je dobře veřejně znám jako propagátor celostní a psychosomatické medicíny a tvrdý kritik politicko-stranického systému i současného zdravotnictví. Hnízdil také o medicíně a svých praktických zkušenostech napsal několik knih.  Ta poslední vydaná v českém jazyce vyšla v roce 2014 a jmenuje se: Zaříkávač nemocí. Chcete se léčit, nebo uzdravit? Ptá se čtenářů Jan Hnízdil už na samotné obálce.

Podobně jako v knize Mým marodům: Jak vyrobit pacienta se i v knize Zaříkávač nemocí: Chcete se léčit, nebo uzdravit? nachází Hnízdilovy sloupky a fejetony, které jsou však v této knize propojeny dlouhým rozhovorem. Otázky známému lékaři pokládala Cecílie Jílková, dcera Ludvíka Vaculíka.

V první řadě nám Hnízdil ukazuje, že léčit příznaky nestačí. Pokud potlačíme příznak nemoci (bolest, vyrážku, nespavost) požitím prášku, odstraníme tak projev nemoci, ale ne její příčinu. Samotná příčina přitom může být zakotvena v našem osobním životě, v našem nesprávném stravování nebo v naší pracovní přetíženosti. Často pak do sebe ládujeme ve velkém množství léky, které pouze potlačují příznaky, ale neléčí příčiny. Zdravotní problémy se opakovaně vrací nebo přecházejí do chronického stadia.Podle Hnízdila by měl lékař léčit pouze pacienta, kterého zná a o jehož životním stylu si umí udělat představu. Jedině takový způsob léčby, celostní, vede ke skutečnému uzdravení. S pacientem je třeba probrat nejen jeho zdravotní problém, ale zasadit ho do kontextu jeho života. Lékař by měl vědět, co dotyčného trápí v osobním životě, poznat ho se vším všudy. Pak teprve může začít léčit.

V souvislosti s tím Hnízdil kritizuje náš nepřirozeně uhoněný způsob života, naše nesmyslné dobývání cílů, ale také zdravotnictví a celý náš politický systém. Jako způsob vyjádření nesouhlasu s tím vším hlásá ignoranci politických voleb. Žádný politik nikdy nic zásadního opravdu nezmění. A na druhou stranu, my si politiky volíme, máme tedy přesně takové, jaké si zasloužíme. Hnízdil volá po změně. Ale nenabádá k revoluci, pobízí čtenáře, aby každý začal u sebe. Se změnou uvažování, se zdravým způsobem života, s preferováním skutečných hodnot.

Přestože Hnízdil neříká nic nového, umí to výborně vyjádřit, spojit v celek, umí pošťouchnout na správném místě, donutit k hlubšímu zamyšlení, jak bych mohl začít u sebe, jestli opravdu ten systém, který tak haním, sám nezneužívám. Všichni to vnitřně cítíme, že se vývoj žene špatným směrem, všichni o tom v soukromí mluvíme, ale zároveň máme všichni pocit, že se stejně nikdy nic nezmění, a tak jsme naštvaní, otrávení, znechucení, ale zároveň pro tu změnu nic neděláme. Hnízdil nám však svým optimismem, přesvědčením, svou vírou ve změnu dává naději. Zdá se najednou mnohem snadnější, chtít změnit svět, protože stačí změnit sebe…

Foto obálky knihy, možnost koupě: Lidové nakladatelství
Recenze vyšla též na stránkách webmagazinu Rozhledna

TOPlist

Share Button