O esoterice jinak a originálně

Všechny esoterické knihy jsou si mnohým podobné. Jsou to více či méně zábavné teorie obohacené vlastními zkušenostmi. Kniha „Má trnitá cesta k radosti ze života“ Malliky Chopry je jiná. Je to osobní příběh obyčejného člověka a sdílení jeho poznatků a zážitků. Je to skutečný popis cesty, na kterou Mallika čtenářům nabízí lístky. Kupte si lístek a pojeďte s ní, provede vás duchovchopraním světem jako zábavním parkem a bude vám u toho vyprávět. Tato kniha je vlastně esoterika v praxi prožitá. Koho nebaví studovat zdlouhavé nudné teorie, ale přesto by se o meditování a duchovním světě rád něco dozvěděl, má příležitost.

Mallika je dcerou známého guru Deepaka Chopry a očekává se od ní, že i ona bude žít podle návodů a pravidel, která její otec vštěpuje již léta všem, kteří o to stojí. Mallika o to nestála. A tak i když vyrůstala po boku otce, který ji tomu učil, nežije jako on. Mallika Chopra není vyrovnaná, nemedituje, nedodržuje správnou životasprávu ani necvičí jógu. Naopak je plná shonu a nervozity, stresuje se každý den kvůli maličkostem a věčně nic nestíhá, má nadváhu a jógu nesnáší. Mallika zkrátka není typická autorka knihy o esoterice, není dokonalá, naopak často chybuje.  Alespoň zpočátku. Než sama přijde na to, že opravdu bude muset ve svém životě něco změnit.

Jsem tolik zaneprázdněná, že mi nezbývá čas zamyslet se nad tím, co vlastně chci…

Ale ona na to přijde, i když to nějaký čas trvá. Doba tápání a hledání sama sebe, doba omylů a stresujícího života. Byla to ale její volba. Po letech nenaplněného života, přestože má úžasnou rodinu i práci, si čím dál víc uvědomuje, že k plnému pocitu osobního štěstí jí pořád něco chybí. A právě kvůli opakujícímu se stresu a negativním pocitům viny se vrací k meditaci, kterou kdysi opustila. Všechno se učí znovu od začátku, všechno znovu objevuje. A hlavně to zároveň ukazuje i nám, čtenářům.

Čeho si všimnete, když si v klidu sednete a zaposloucháte se do hlasů ve své hlavě?

„Má trnitá cesta k radosti ze života“ je příběh člověka, který si skutečně prošel trnitou cestou ke štěstí, jež ironicky našel až poté, co začal žít tak, jak ho učili již v dětství. Je to příběh dcery, která nedokázala poslechnout rady svého otce, ale sama si potřebovala projít vlastní zkušeností, schůdek po schůdku, a občas přitom zaklopýtnout a vrátit se na začátek, jedině tak jí mohla věřit. Je to inspirující příběh jednoho a každého z nás. Příběh o sebepoznání a sebeúctě, lásce a sebelásce, o nalezení vnitřního klidu a štěstí. 

Nikdy není příliš pozdě na splnění vašich snů… 

Recenze převzata z: www.webmagazin.cz

Foto obálky a možnost koupě: www.metafora.cz

TOPlist

Share Button

Co bych si počala bez svého telefonu

Ještě že jsou ty mobilní telefony! Právě jsem si spočítala, v kolika situacíconcordch svůj telefonní přístroj nutně potřebuju:

Z banky mi mohou nabídnout další úvěr hned, jakmile zvýší poplatky a úrokovou sazbu.

Klienti mi mohou volat i na toaletu, abych neměla žádné problémy kvůli dodržení pracovní směrnice, v níž je uvedeno, že musím každý telefonát vyřídit nejpozději do pěti zazvonění.

Šéf mě může zjebat i v deset večer, abych nemusela čekat až do rána a trápit se, co bude zítra.

I během dovolené mě může náš dodavatel informovat, že když do 24 hodin udělám další objednávku za nejméně pět tisíc, budu mít tentokrát dopravu zdarma.

O půlnoci na Silvestra mi může přijít všech dvaaosmdesát totožných přání od mých známých, ještě než odbije čtvrt na jednu.

Můžu kdykoliv zavolat svému synovi, abych mu připomněla, že se z jeho pokoje pořád šíří ty podivné zvuky a že by se tedy už opravdu měl alespoň na chvíli ukázat doma, aby nakrmil svého varana.

Dcera mi může zavolat přímo do fronty u kasy ještě před zaplacením útraty, aby mi sdělila, že ještě nutně potřebuje na zítra do školy kokosový ořech o průměru 22 cm a dvě 8,5 cm dlouhá avokáda.

Manžel mi může zavolat do striptýz meijerbaru, aby se mě zeptal, jak se mi líbí na té prodloužené lekci jógy.

A kdybych se náhodou někdy ztratila v džungli, kde je signál, policie podle něj může vyhledat mou hnijící mrtvolu dřív, než ji divoká zvířata ohlodají k nepoznání.

Co bych si jenom bez svého mobilního přístroje počala? Závisí na něm všechno!

Zdroj fotografií: pixabay.com, autoři meijer, concord90

TOPlist

Share Button

Čeho jsem neschopná

Ideální dovolenou si představuju jako lehátko na nádherné pláži obklopené mrazáky se zmrzlinou. Ve skutečnosti se trmácím s báglem na zádech tou nejsložitější ferratovou cestou dobývat nějakou horu. Potím se jak maturant před komisí, klepu víc než nejubožejší krysařík. Když konečně pochopím, že to chanselé je omyl, je už pozdě. Visím vysoko ve skalách, od smrti mě dělí jen jedna bezvýznamná karabina, a zpátky to mám asi stejně tak daleko jako dopředu. Chce se mi brečet. Když náš gajd pochopí, jak na tom jsem, v pravidelných intervalech mi pumpuje do žil jeden vtip za druhým. Jsem mu vděčná. Já svůj optimismus vyklepala z kapsy spolu s kapesníkem, kterým jsem si tajně utírala slzy.

Snažím se vzpamatovat. Ale když vidím, jak ostatní hladce baletí po kramlích, zatímco já se krkolomně snažím neexistujícími přísavkami udržet ve svislé poloze, musím si připustit, že to lepší nebude. Jsem lezecké tele. Nohy mi překáží a ruce jsem si zapomněla přibalit. Hlava místo aby vymýšlela cestu nahoru, pořád mi dokola připomíná, jak hluboko už je to dolů. Moje tělo je stvořené k nošení krátkých šatů a vysokých podpatků, nikoliv k lezení. Nevím, proč se tak divím. Vždycky jsem byla sportovně retardovaná. Z tělocviku jsem nepropadla jen proto, aby pionýři dělali naší škole čest.

Hlavou mi běží, co tady dělám. Copak jsem někdy chtěla se takhle kinklat nad propastí a představovat si, že stačí jediný krůček vedle a pěkně se proletím? Copak jsem chtěla se před ostatními tvářit, že tomu úžasnému adrenalinovému zážitku kazí dojem jenom ta srabácká jistota, že jestli jsem dobře navázaná, maximálně si tak zlomím pár kostí? Samozřejmě že nechtěla. Tak proč to dělám? Hory mám sice ráda, ale na bezpečných turistických trasách. Dobývání mi je putna. Pocit vítězství sama nad sebou? I ambice v této oblasti mě poněkud minuly. Je v tom něco docela jiného. Můj muž. Pravdou je, že ani dobře tvarovaný výstřih s ním nezamává tolik jako nové lezecké lano. Takže omotat se tím lanem, jseaatlasm pro svého miláčka pořád tak atraktivní jako před dvaceti lety. Přesně takhle to je!

Blížíme se k cíli. Snažím se připomínat si svou inspiraci pohledem na mrštný zadeček svého muže přede mnou. Nejhorší dnešní chvíle mě ale teprve čeká. Když na skále potkáme lano, po kterém mám přejít na druhou stranu propasti, ztrácím poslední drobek odvahy, který jsem ještě horkotěžko vyškrábala z bot. Zezadu mě gajd vesele povzbuzuje. Vůbec netuší, čeho jsem neschopná. Opatrňoučce nakročím dopředu – se zavřenýma očima mi to jde dost blbě – a lano se se mnou začne kymácet. Húúú! Houpu se na laně jak neposlušné prádlo a rychle mi dochází síly. Předloktí vysílá do mozku nouzový signál: pozor, kolíčky v podobě rukou povolují sevření! I gajd zvážní. V posledních vteřinách mi probíhá myslí, že mi zrovna dnes doručí na poštu balíček s těma krásnýma letníma šatama s 60% slevou. Chtěla jsem si je vzít příští léto na pláž! Bolestí zkroucené ruce se natahují ke skále na druhé straně. Ještě kousek, pár centimentrů. Poslední krůček po laně a – jsem tam! Jsem tam! Pocit vítězství. Jóóó! S úlevou sundavám postroj, už zase dýchám. Je to tak nádherný, mít zase pevnou půdu pod nohama! Už nikdy nepůjdu lézt, nikdy, nikdy, nikdy!unsplash

Večer slavím dostatečným množstvím šampaňského, v noci se mi zdá o zmrzlině na pláži, a když se mě ráno můj muž zeptá, jestli půjdu zase s ním, odpověď se mi zasekne v hrdle. Mlčky se obuju a hodím na záda bágl…

Zdroj fotografií: pixabay.com, autoři Hans, Aatlas, Unsplash

Pro lezecké nadšence odkaz na videa z této akce

TOPlist

Share Button